Asi nejslavnější z žen bojujících za věc italského fašismu byla Franca Barbierová. Dcera důstojníka italských horských myslivců, narozená  3. června 1923 v Saluzzu, sloužila během 2. světové války jako zdravotní sestra. V roce 1944 byla ale přidělena k Mussoliniho Černým brigádám, konkrétně k brigádě do Aosty. Stala se příslušnicí ženských pomoncných sborů. Po celé Itálii byla záhy známá svou krásou, dokonce se říkalo, že byla nejkrásnější fašistkou celého Apeninského poloostrova.

V létě 1944 padla po přepadu jejího ženského oddílu partyzány u Valtournenche do zajetí. Byla odvezena do tábora v Champorcher, kde partyzáni drželi zajaté fašisty a německé vojáky. Během věznění se starala o raněné partyzány. Byla první příslušnicí fašistických ženských pomocných sborů, které se podařilo italským partyzánům zajmout. Její krása zapůsobila na partyzány natolik, že jí byl nabídnut život, za slib, že přejde na jejich stranu. Měla působit jako informátorka. Tuto nabídku však odmítla a tak byla 25. července 1944 zastřelena.

Několik partyzánů po válce vypovědělo o posledních chvílích mladičké fašistky. Těsně před popravou vykřikla: „Ať žije Duce!“ I když ji zasáhlo několik projektilů, stále žila. Pokoušela se něco říct, ale její zranění byla příliš vážná. Několik partyzánů se údajně nad celou scénou rozplakalo, bylo jim líto krásné dívky. Její život definitivně ukončil velitel partyzánů Mézard, jenž ji střelil do hlavy. Franca Barbierová byla Benitem Mussolinim posmrtně vyznamenána Zlatou medailí za udatnost v boji. Byla jedinou příslušnicí ženských pomocných sborů republiky Saló, které bylo uděleno tak vysoké vyznamenání ( ekvivalent německého Rytířského kříže ).

Během existence Mussoliniho republiky Saló na severu Itálie přišly ženské pomocné sbory Černých brigád o 25 mrtvých, 8 těžce zraněných a 7 pohřešovaných příslušnic. Po válce, když se „vystavovaly účty“ se tato čísla rapidně zvýšila. 274 fašistek bylo popraveno, 301 zemřelo v důsledku „špatného zacházení“ a 21 žen oddaných Duceho řežimu se do dnešních dní nenašlo.