Základní technické údaje: Browning M1917

Ráže: 7,62 mm, hmotnost ( včetně lafety ): 42 kg, délka hlavně: 607 mm , počáteční rychlost střely: 854 m/s, zásobník: tkaný pás na 100 nebo 250 nábojů, kadence: 450 – 600 ran/min

Začátkem 20. let 20. století přišel americký konstruktér zbraní John Browning s několika zásadními inovacemi v konstrukci automatických zbraní, které sloužily v ozbrojených silách celá desetiletí. Kromě automatické pušky BAR se mu podařilo úspěšně nabídnout i vodou chlazený kulomet M1917, který byl zařazen do sériové výroby právě včas, aby jej americký expediční sbor mohl použít v závěru 1. světové války.

I když se v roce 1919 začala vyrábět i podstatně lehčí vzduchem chlazená varianta M1919, přistoupila americká armáda v roce 1936 k modernizaci dosud vyrobených M1917 na variantu A1. Ta se lišila především zjednodušením podstavce a použitím levnějších materiálů a výrobních technologií tam, kde to umožňovala konstrukce zbraně. Asi 1 600 kusů určených k výcviku bylo upraveno pro malorážový náboj a zhruba 6 300 dalších obdržela v roce 1940 Velká Británie, která měla po ústupu expedičního sboru z Francie zoufalý nedostatek jakýchkoli automatických zbraní.

Během 2. světové války byla část kulometů zbavena vodních chladičů a použita pro vyzbrojení obrněných vozidel, lodí a letadel. Na bojištích v chladném podnebím pásu se totiž daly provozovat i bez nádoby na vodu, což výrazně snížilo hmotnost zbraně a ulehčilo obsluze manipulaci. Koncem války už byl kulomet s vodním chladičem považován za zastaralý, zvláště ve srovnání s výbornými vzduchem chlazenými kulomety Browning M1919 ráže 7,62 mm a těžkými M2 ráže 12,7 mm. S dalšími modernizacemi se proto již nepočítalo a zbraně byly postupně stahovány od bojových jednotek do skladů. Poslední větší vystoupení zažily kulomety M1917 v korejské válce, kde se používaly hlavně v obranných postaveních a na vozidlech.