Základní technické údaje: Puška M1

Ráže: 7,62 mm, délka: 1 107 mm, délka hlavně: 609 mm, hmotnost: 4,313 kg, počáteční rychlost střely: 855 m/s, zásobník: krabicový na 8 nábojů

Puška ráže 30´´ M1, všeobecně známá pod názvem Garand, byla první samonabíjecí puškou přijatou do výzbroje americké armády. K oficiálnímu přijetí došlo v roce 1932. Skutečnému zavedení do výzbroje jednotek však předcházela značná časová prodleva, protože zvládnutí výrobní technologie bylo velmi náročné. Návrh konstrukce pušky pochází od Johna C. Garanda, který důslednému vývoji své zbraně věnoval mnoho času. Po převzetí konstrukce pušky do sériové výroby se na ní uskutečnilo jen minimum změn. Poslední vyrobené pušky M1 vypadaly prakticky stejně jako ta první.

M1 byla složitá a výrobně náročná zbraň. Její výroba vyžadovala mnoho obráběcích operací na velkém počtu součástí. Jednalo se však o robustní, mimořádně odolnou samonabíjecí pušku, což ovšem bylo vyváženo poněkud vyšší hmotností v porovnání s běžnými opakovacími puškami. Mechanismus zbraně pracoval na principu odběru prachových plynů. Uzamčení zajišťoval otočný závorník, který svými ozuby vstupoval do příslušných vybrání v pouzdru zbraně. Když koncem roku 1941 vstoupily Spojené státy do války, většina pravidelných jednotek byla vyzbrojena puškami M1. Rychlé zvětšení počtu mužů ve zbrani si však vynutilo obnovení výroby staré opakovací pušky M1903 Springfield. Výrazné zvýšení tempa výroby samonabíjecích pušek M1 Garand bylo prakticky nemožné, vzhledem ke zmíněným problémům s obtížnou výrobou.

Postupně se však výroba M1 zvyšovala a do konce války vzniklo kolem 5,5 milionů zbraní tohoto typu. Výroba skončila za trvání války v Koreji počátkem 50. let. Pro Američany byla puška M1 Garand zbraní, která rozhodující měrou přispěla k vítězství ve válce. Mnozí vojáci si ji velmi oblíbili. Zbraň měla ovšem také své slabé stránky. Zvláštností bylo nabíjení. Náboje se do pušky zasouvaly v rámečku po 8 nábojích, který s náboji zůstal v nábojové schránce. Nabití jednotlivých nábojů do schránky nebylo možné. Vystřelení posledního náboje doprovázelo vyhození prázdného rámečku, což ohlašoval výrazný a typický zvuk. Tento zvuk zároveň nepříteli v blízkosti střelby napověděl, že ve zbrani není žádný další náboj, což mělo v několika případech pro uživatele pušky M1 neblahé důsledky. Tento problém se vyřešil až v roce 1957, kdy americká armáda zavedla pušku M14M, což byla v podstatě přepracovaná puška M1 Garand s vyšší kapacitou zásobníku.

Na základě pušky M1 vznikla řada variant, v praxi se však uplatnily jen některé. Základní konstrukce M1 umožňovala použití zbraně k nejrůznějším účelům. Od základního provedení byly odvozeny dvě speciální odstřelovačské verze M1C a M1D. Obě vznikly v průběhu roku 1944, ale jen v omezeném počtu. Byly vybaveny speciálním příslušenstvím, například tlumičem plamene a botkou pažby. Puška M1 rovněž přilákala pozornost nepřátel Američanů. Němci ukořistěné zbraně sami používali. Zbraně opatřili označením Selbstladegewehr 251  ( a ). Japonci se pokusili o výrobu kopie, která nesla označení puška typu 5 a byla ráže 7,7 mm. Do konce války však vznikl pouze jeden prototyp. V poválečných letech zůstala M1 po dlouhou dobu standardní puškou americké armády. Donedávna sloužila u americké Národní gardy a podobných organizací. Samonabíjecí pušku M1 používaly i další armády. Někteří konstruktéři využili závěrový systém pro stavbu vlastních zbraní. Mnohé moderní pušky italské firmy Beretta používají Garandův závěrový systém, stejně jako americký Ruger Mini 14 ráže 5,56 mm.