Základní technické údaje: Karabina M1

Ráže: 30 Carbine, délka: 904 mm, délka hlavně: 457 mm, hmotnost: 2,36 kg, počáteční rychlost střely: 600 m/s, zásobník: krabicový na 15 nebo 30 nábojů

Obvyklou zbraní druhosledových jednotek a vojáků se zvláštní funkcí, například kulometčíků, byla samonabíjecí pistole. Když americká armáda uvažovala v průběhu roku 1940 o nové výzbroji pro tyto jednotky, sestavila katalog požadavků na zbraň typu karabiny, která by byla skladná a snadno ovladatelná. Výsledkem byla konstrukční soutěž, ve které spolu soupeřily návrhy několika výrobců. Zvítězil projekt firmy Winchester, který byl přijat do výzbroje jako karabina M1 ráže 30´´.

M1 používala systém odběru prachových plynů s plynovým válcem umístěným pod hlavní. Uzamčení zajišťoval závorník otočný podél své osy, který svými výstupky zapadal do vybrání v pouzdru závěru. Pro pušku byl vyvinut náboj výkonem spadající mezi pistolové a puškové náboje. Karabina M1 po svém zavedení zaznamenala okamžitý úspěch. Z původně plánované zbraně druhosledových jednotek se rázem stala výzbroj frontových vojsk, používaná důstojníky a střeleckými jednotkami. Karabina M1 střílela pouze jednotlivými ranami. Od základního provedení byla odvozena varianta M1A1 se sklopnou ramenní opěrou, vyráběná pro výsadkové jednotky. Později se vyráběla i plně samočinně střílející varianta označená M2. Měla kadenci kolem 770 – 775 ran za minutu. Náboje se podávaly ze zakřiveného krabicového zásobníku na 30 nábojů, který se dal použít i u samonabíjecí karabiny M1.

M3 byla speciální verze pro noční boj s velkým infračerveným dalekohledem. Těchto zbraní se však vyrobilo jen asi 1 200. M3 byla nakonec jedinou verzí karabiny M1, která se nedočkala masové výroby. Ke konci války dosáhly výrobní počty čísla 6 332 000. Tím se karabina M1 a její verze staly nejrozšířenějšími zbraněmi jednotlivce 2. světové války. Přes všechny své přednosti měla karabina M1 také jeden zásadní nedostatek, kterým byl výkon použitého náboje. Středovýkonný náboj postrádal sílu i při boji na krátké vzdálenosti. Karabina M1 měla také velmi omezený dostřel. Mířenou střelbu s ní bylo možno vést jen na vzdálenost asi 250 m. Tyto nedostatky byly více než vyváženy celkovým charakterem zbraně. Snadno se s ní zacházelo i ve vozidlech nebo letadlech, výsadkářská M1A1 byla dokonce ještě skladnější. V boji se karabina osvědčila velmi dobře. Za dobrou ji považovali i Němci.

V posledních fázích války v Evropě získali určité množství karabin, které zařadili do vlastní výzbroje jako Selbstladekarabiner 455 ( a ). Navzdory vysokým výrobním počtům a válečným úspěchům se dnes karabina M1 používá u ozbrojených sil jen zřídka. Uplatnění nachází u policejních složek, pro které je výhodou poměrně nízký výkon náboje. Při policejních akcích se mu z bezpečnostních důvodů dává přednost před výkonnějšími puškovými náboji. Typickým uživatelem je Ulsterská královská policie, která používá karabiny M1 v boji proti mnohem výkonnějším puškám Armalite Irské republikánské armády IRA. V současné době jsou však náboje středního výkonu pro karabinu M1 nedostatkovým zbožím. Během válečných let jich muniční firmy chrlily miliony, v současné době se však náboj používá jen velmi málo. Pro tento náboj nevznikla žádná další významnější konstrukce zbraně.