Základní technické údaje: PTRD – 41

Ráže: 14,5 mm, celková délka: 2,02 m, délka hlavně: 1,35 m, hmotnost: 17,3 kg, počáteční rychlost střely:      1 010 m/s, průbojnost: 25 mm pancíře ve vzdálenosti 500 m

Během 2. světové války Rudá armáda používala dva typy protitankových pušek. V obou případech se jednalo o dlouhé a výkonné pušky ráže 14,5 mm. V době, kdy jiné armády přijímaly tyto zbraně do výzbroje, sovětské ozbrojené síly jim z nějakých důvodů nevěnovaly pozornost. V sovětské armádě se tak protitankové pušky paradoxně rozšířily až tehdy, kdy je jinde ve světě z výzbroje vyřazovali. K tomu je však třeba dodat, že sovětské protitankové pušky byly podstatně životaschopnější zbraně než většina ostatních typů tohoto druhu zbraně.

Nejrozšířenějším typem sovětských protitankových pušek byla PTRD – 41. Tato jednoranná zbraň vznikla v Děgtarevově konstrukční kanceláři a do výzbroje byla zavedena v polovině roku 1941, právě na počátku německé invaze do Sovětského svazu. PTRD – 41 byla velmi dlouhá. Značnou část z její délky představovala hlaveň. Střely s ocelovým nebo wolframovým jádrem probíjely 25 mm pancíře ve vzdálenosti 500 m. Střelbu usnadňovaly mohutná úsťová brzda a dvojnožka, upevněná pod hlavní. Druhým používaným typem byla protitanková puška PTRS 1941 neboli PTRS – 41, což bylo dílo Simonovovy konstrukční kanceláře. V porovnání s PTRD – 41 se jednalo o těžší a mnohem složitější zbraň, která však používala stejné střelivo se stejným účinkem v cíli.

PTRS – 41 měla samonabíjecí závěrový mechanismus s odběrem prachových plynů a zásobník na pět nábojů. Právě tyto prvky byly původci mnohem větší poruchovosti zbraně v porovnání s lehčí a jednodušší PTRD – 41. Stavbu zbraně dále komplikovalo ústrojí upevnění hlavně, umožňující odejmutí hlavně a usnadnění přepravy zbraně. Protitankové pušky se do výzbroje Rudé armády dostaly v době, kdy vzhledem k rychlému nárůstu mohutnosti pancéřové ochrany německých tanků rychle ztrácely na své původní účinnosti. Přesto se používaly až do roku 1945. Dokonce byly zaznamenány případy jejich použití komunistickou Čínou ještě během války v Koreji. Z určitých důvodů považovala sovětská armáda obě protitankové pušky za velmi účelné univerzální zbraně. Stále se dobře hodily k ničení lehce chráněných cílů, jako byly nákladní automobily. Při boji v městské zástavbě byly sice velmi neobratné, ale zároveň účinné.

Navzdory jejich hmotnosti a délce je často používali partyzáni. Pušku snadno přenášeli dva muži. Někdy protitankové pušky našly uplatnění i jako lehké protiletadlové zbraně. Pušky tvořily hlavní výzbroj některých lehce pancéřových vozidel a vozidel dodaných na základě smlouvy o půjčce a pronájmu. Často se montovaly na britský univerzální nosič. Rudá armáda nebyla během 2. světové války jediným uživatelem těchto zbraní. Němci během počátečních fází vpádu do Sovětského svazu systematicky využívali co největší množství ukořistěných zbraní pro svou vlastní potřebu. Pušku PTRD – 41 označovali 14,5 mm Panzerabwehrbüchse 783 ( r ) a PTRS – 41 jako 14,5 mm Panzerabwehrbüchse 784 ( r ) . Po roce 1943 se jejich použití u německých frontových jednotek značně omezilo.