Základní technické údaje: SVT40

Ráže: 7,62 mm, délka: 1 222 mm, délka hlavně: 625 mm, hmotnost: 3,89 kg, počáteční rychlost střely: 830 m/s, zásobník: na 10 nábojů

Sověti se během let vyvinuli ve schopné konstruktéry na poli ručních zbraní, o čemž svědčí i fakt, že se jako jedni z prvních pokusili o konstrukci samonabíjecích pušek. První z nich byla Avtomatičeskaja vintovka Simonova ( automatická puška ), zavedená v roce 1936, proto se označuje jako AVS36. Zbraň fungovala na principu odběru prachových plynů a používala uzavírající mechanismus s vertikálně posuvným klínem. Jejím autorem byl S. G. Simonov. Pušek AVS36 se vyrobil sice velký počet a mnohé našly uplatnění v armádě, příliš dobře se však neosvědčily. Jejich slabinami byl značný zpětný ráz a citlivost poměrně složitého vnitřního mechanismu na znečištění prachem. Pušky AVS36 byly proto ve výzbroji armády velmi rychle nahrazeny jinými zbraněmi.

V roce 1938 se objevil nástupce AVS, samonabíjecí puška navržená F. V. Tokarevem nazvaná SVT38. Při návrhu pušky se značné úsilí věnovalo dosažení co nejnižší hmotnosti. To mělo za následek nedostatečné dimenzování součástí, které tak nesnesly zatížení spojené s dlouhodobým používáním. Koncepce závěrového mechanismu s odběrem prachových plynů a uzamčením bloku závěru vykývnutím dolů do výřezu v pouzdru závěru se v podstatě osvědčila, zbraň však neustále trápily lomy přetěžovaných součástí. Proto byla SVT38 v roce 1940 stažena z výroby a nahrazena novým typem SVT40 s prakticky stejným vnitřním uspořádáním, ale s mnohem robustnějšími součástmi. Puška SVT40 proto byla podstatně úspěšnější, trpěla však stejně jako předchozí typy ASV36 a SVT38 velmi silným zpětným rázem.

K jeho částečnému potlačení se na ústí hlavně montovala úsťová brzda, nejdříve s šesti výtokovými otvory a později se dvěma. O účinnosti brzd však panovaly pochybnosti. K zajištění co nejlepšího využití potenciálu SVT40 jí byli přednostně vyzbrojeni nižší důstojníci a dobře vycvičení vojáci, kteří mohli účinně zužitkovat výhody rychlé střelby. Některé samonabíjecí pušky byly vybaveny dalekohledem a sloužily jako odstřelovačské zbraně. Několik pušek bylo upraveno na střelbu dávkou. Tyto zbraně měly označení AVT40, příliš dobře se však neosvědčily a v jejich výrobě se proto nepokračovalo. Podle některých svědectví vznikla i krátká samonabíjecí karabina, která však měla vážné problémy s velkým zpětným rázem. Těchto zbraní vznikl jen malý počet. Po svém vpádu do Sovětského svazu v roce 1941 se Němci brzy setkali s puškami SVT38 a SVT40. Ukořistěné zbraně se ihned začaly používat jako německá výzbroj pod označením Selbstladegewehr 258 ( r ) a Selbstladegewehr 259 ( r ).

Důkladné prostudování mechanismu s odběrem prachových plynů se pak využilo při návrhu německé samonabíjecí pušky Gewehr 43. Sověti pokračovali ve výrobě pušek SVT40 prakticky až do ukončení války. Výrobní počty sice nestačily na pokrytí poptávky po těchto zbraních, jinak však puška SVT40 podstatně ovlivnila budoucí vývoj sovětských ručních palných zbraní. Byla první z řady automatických pušek, které vyvrcholily útočnou puškou AK – 47. SVT40 významně ovlivnila taktiku boje sovětské pěchoty, když převedla význam vyšší palebné síly v rukou pěšáků.