Základní technické údaje: PPŠ – 41

Ráže: 7,62 mm Tokarev, celková délka: 828 mm, délka hlavně: 265 mm, hmotnost: 5,4 kg, počáteční rychlost střely: 488 m/s, kadence: 900 ran/min, nabíjení: bubnový zásobník na 71 nábojů, nebo krabicový na 35 nábojů

Samopal PPŠ – 41 byl pro Rudou armádu tím, čím byl Sten pro Brity a MP – 40 pro Němce. Jednalo se o sovětský ekvivalent hromadně vyráběného samopalu, při jehož výrobě se uplatnily jednoduché produktivní metody a složité obráběcí postupy se snížily na minimum. Na rozdíl od Stenu a MP – 40 představoval PPŠ – 41výsledek plánovaného a obsáhlého vývojového procesu a proto byl lepší univerzální zbraní.

PPŠ – 41 se začal vyvíjet v roce 1940. První exempláře se však k vojákům Rudé armády dostaly ve větším počtu až počátkem roku 1942, kdy země stále zápasila s postupující německou armádou. PPŠ – 41 se od počátku projektoval jako hromadně vyráběná zbraň. Samopal vyráběly po desetitisících nejrůznější provozy, profesionálně vybavenými zbrojovkami počínaje a zemědělskými kovárnami konče. Odhaduje se, že do roku 1945 bylo vyrobeno přes 5 milionů samopalů. I když byl PPŠ – 41 hromadně vyráběnou zbraní, měl dobře propracovanou konstrukci a těžkou a pevnou dřevěnou pažbu. Měl konvenční dynamický závěr, vyznačoval se velmi vysokou kadencí. Náraz zaklouzávajícího závěru pohlcoval nárazník z kůže nebo plsti, umístěný v zadní části pouzdra závěru. Pouzdro závěru a plášť hlavně byly jednoduché plechové výlisky. Ústí pláště hlavně ubíhalo ve spodní části dozadu. Plnilo tak funkci primitivní úsťové brzdy a kompenzátoru, který omezoval zdvih hlavně, vyvolaný silami zpětného rázu při střelbě dávkou.

Vývrt hlavně byl chromován, což byl standardní prvek sovětských zbraní, snižující opotřebení a usnadňující údržbu. V určité době byla poptávka po samopalech tak velká, že se u nich používaly staré hlavně opakovaček Mosin – Nagant, zkrácené na potřebnou délku. Samopal používal stejný bubnový zásobník jako předchozí typy sovětských samopalů. Volič režimu střelby měl podobu malé páčky, umístěné přímo pod spouští. Při výrobě samopalu PPŠ – 41 se uplatnilo svařování a lisování z plechu, součásti se spojovali kolíky. Samopal byl robustní a spolehlivou zbraní. Robustní musel být v každém případě, protože jakmile začala Rudá armáda samopaly odebírat ve větších počtech, přidělovala je jednotkám v rozsahu, o němž se v jiných armádách ani neuvažovalo. Samopalem PPŠ – 41 se vyzbrojily celé prapory a pluky. Kromě samopalu se prakticky nepoužívaly žádné jiné ruční zbraně, vyjma ručních granátů. Samopalnické jednotky tvořily předvoj útočných jednotek. Vojáci se samopaly do boje vyráželi na korbách tanků, ze kterých seskakovali při útoku nebo při jídle a odpočinku.

Tyto tankové výsadky s sebou nesly jen nezbytně nutné množství střeliva. Životní podmínky bojujících vojáků byly velmi obtížné a jejich bojová životnost nízká. Vojáci, vyzbrojení samopaly PPŠ – 41, se přes západní část Ruska a Evropy valili po desetitisících a hnali nepřítele před sebou. Rudá armáda byla obávanou silou a její PPŠ – 41 se stal skutečným bojovým symbolem. Za těchto okolností se samopalům PPŠ – 41 nedostávalo prakticky žádné údržby nebo dokonce čištění. V podmínkách bojů na východní frontě se ostatně brzy zjistilo, že nejlepší způsob, jak udržet zbraně v chodu v prašném a mrazivém prostředí, je ponechat je zcela suché a prosté všech maziv a olejů. Jinak docházelo k jejich zasekávání nebo zamrzání. Samopalů PPŠ – 41 bylo vyrobeno tolik, že se staly standardní výzbrojí sovětských i německých vojáků. Němci se dokonce pokusili některé ukořistěné zbraně rekonstruovat na ráži 9 mm Parabellum. Zbraň se dobře hodila i pro partyzánský boj. Po válce samopal používaly prakticky všechny státy, které se dostaly do sovětské sféry vlivu. Ještě nedávno se objevoval ve výzbroji různých bojovníků za svobodu.