Základní technické údaje: PzB 39

Ráže: 7,92 mm, délka: celková s ramenní opěrou 1,62 m, délka hlavně 1,085 m, hmotnost: 12,6 kg, počáteční rychlost střely: 1 265 m/s, průbojnost: 25 mm pancíře ve vzdálenosti 300 m

Německá armáda používala dva základní typy protitankových pušek. Usilovala však o vývoj řady dalších. První protitankovou puškou přijatou do výzbroje byla Panzerbüchse 38 ráže 7,92 mm, vyráběná společností Rheinmetall – Borsig. Jednalo se o složitou a drahou zbraň, která se řešením závěrového mechanismu podobala malému dělu. Závěr měl malý příčně posuvný klínový blok a automatický vyhazovač vystřelených nábojnic. Německá armáda získala asi 1 600 těchto zbraní, které však pro všeobecné použití u jednotek nebyly schváleny. Odebrané kusy však i přesto sloužily u armády v prvních letech války.

Standardní německou protitankovou puškou se stala 7,92 mm Panzerbüchse 39. Byla mnohem jednodušší než typ 38. Vyráběla ji společnost Gustloff Werke v Suhlu. Zbraň měla rovněž klínový závěr, který bez potíží snášel zatížení při výstřelu výkonného náboje. Závěr se otevíral stlačením pistolové rukojeti dolů. Podobně jako starší model byla i tato zbraň jednoranná. Přepravu pušky usnadňovala odnímatelná ramenní opěra. Náboje k pušce se ukládaly v malých schránkách upevněných po stranách závěrového mechanismu. Obě protitankové pušky používaly stejný náboj, který měl původně střelu s kaleným ocelovým jádrem. V roce 1939 Němci ukořistili množství polských protitankových pušek. Při zkoumání těchto velmi účinných zbraní zjistili, že jejich střely mají jádro z wolframu, díky kterému dosahují mnohem lepší průbojnosti pancíře. Němci si osvojili výrobu těchto střel a jejich přijetím do výzbroje prodloužili bojovou životnost svých vlastních pušek, které by při stále mohutnějších pancířích nepřátelských tanků jinak dávno pozbyly na účinnosti.

Němci vyvinuli překvapující počet zbraní, které se měly stát nástupcem pušky Panzerbüchse 39. Různí výrobci postavili řadu prototypů, všechny v ráži 7,92 mm. Žádný z nich však nebyl přijat do sériové výroby. Vznikl dokonce projekt protitankového kulometu MG 141. Ani on nepřekročil stádium prototypu. Němci používali ještě jeden typ protitankové pušky. Jednalo se o švýcarskou zbraň ráže 7,92 mm s označením M SS 41. Podle německých požadavků ji vyráběla solothurnská zbrojovka. Těchto zbraní se zřejmě nevyrobilo mnoho. Některé se použily v bojích v severní Africe. Zbrojovka v Solothurnu dále vyvinula a vyrobila zbraň, kterou lze přesněji popsat jako protitankový kanon, i když se nazývala protitanková puška 2 – cm Panzerabwehrbüchse 785 ( s ). Jednalo se o rozměrnou zbraň taženou na dvoukolové lafetě. Těchto zbraní měli Němci ve výzbroji jen velmi málo. 2 cm kanon se dostal i do výzbroje italské armády, kde nesl označení Fucile anticarro. Byla to samonabíjecí zbraň se zásobníkem na 5 nebo 10 nábojů. Některé kanony používalo Nizozemsko v letech 1939 – 1940 jako Geweer tp 18 – 1110.