Základní technické údaje: Puška typ 38

Ráže: 6,5 mm, délka: 1,275 m, délka hlavně: 797,5 mm, hmotnost: 4,2 kg, počáteční rychlost střely: 731 m/s, zásobník: na 6 nábojů

Puška typ 38 byla do výzbroje japonské Císařské armády přijata v roce 1905. Představovala výsledek vývoje dvou starších modelů vybraných komisí vedenou plukovníkem Arisakou, který propůjčil své jméno celé řadě japonských služebních zbraní. V konstrukci typu 38 se prolínaly charakteristické rysy tehdejších opakovacích pušek Mauser a Mannlicher, ke kterým přistupovala některá japonská vylepšení. Výsledkem byla poměrně zdařilá zbraň ráže 6,5 mm. Poměrně malá ráže ve spojení s nízkým výkonem náboje znamenala mírnější zpětný ráz při výstřelu, který dobře zvládali i Japonci, kteří jsou vesměs menších postav.

Malým japonským postavám vycházela vstříc i větší délka zbraně. Na ústí hlavně se zpravidla upevňoval bodák, který japonským vojákům propůjčoval v boji na krátkou vzdálenost značný dosah. Na druhou stranu však byla dlouhá puška typu 38 nepraktická a špatně ovladatelná. Pušku měly ve výzbroji všechny japonské ozbrojené složky, vyvážela se také do Thajska. Používaly ji také některé z bojujících frakcí v Číně. Během 1. světové války pušky typu 38 zakoupila dokonce i britská armáda pro výcvikové účely. Široce se používala zkrácená verze, karabina typ 38. Pro výsadkové jednotky bylo určneno provedení se sklopnou ramenní opěrkou. Existovala také odstřelovačská verze pušky typu 38, nazvaná odstřelovačská puška typu 97, která kromě montáže pro dalekohled měla pozměněnou ovládací páku závěru.

Během 30. let Japonci postupně zavedli nový standardní náboj ráže 7,7 mm. Puška typu 38 upravená pro tento náboj nesla označení typ 99. Typ 99 měl několik nových prvků, včetně hledí určeného pro střelbu na letadla. Přesnost střelby zvyšovala jednoduchá sklopná opěra. Vzniklo také speciální výsadkářské provedení, které se dalo rozložit na dvě poloviny. Při službě u jednotek se však příliš neovědčilo a nahradila je skládací verze, označovaná jako parašutistiká puška typu 2. Těchto zbraní se vyrobilo jen málo.

S vypuknutím války v Tichomoří v roce 1942 se rychle snížila úroveň zpracování japonských pušek a karabin. Při výrobě se usilovalo o jejich co největší jednoduchost a proto se zbavovaly všeho, co nebylo nezbytně nutné. Pokles kvality byl však takový, že některé z později vyrobených zbraní byly nebezpečné i pro své uživatele. Při jejich výrobě se používaly suroviny velmi nízké kvality, ať již se jednalo o dřevo nebo kov. Dodávkám kvalitnějších surovin zabránila spojenecká blokáda a letecké útoky. Ke konci války mohly japonské zbrojovky vyrábět již jen velmi jednoduché jednoranné zbraně na pistolový náboj ráže 8 mm, nebo dokonce zbraně na černý střelný prach. Nabízely se dokonce i luky a kuše střílející výbušné šípy. Taková byla situace v Japonsku dávno poté, co byla puška typu 38 jednou z nejrozšířenějších zbraní Dálného východu.