Základní technické údaje: Protitanková puška typu 97

Ráže: 20 mm, celková délka: 2,095 mm, délka hlavně: 1,063 m, hmotnost: přepravní 67,5 kg, bojová 51,75 kg, počáteční rychlost střely: 793 m/s, zásobník: na sedm nábojů

Pokud šlo o protitankové pušky, rozhodl se japonský generální štáb pro jednu z tehdejších nejlepších konstrukcí – automatickou pušku na výkonný náboj ráže 20 mm. Zbraň dostala označení protitanková puška typ 97. Na tehdejší dobu to byla výkonná a také velmi těžká zbraň. Její hmotnost činila 67,5 kg při přepravě a 51,75 kg při použití v boji. Značná část této hmotnosti připadla na vrub plynem ovládaného samonabíjecího mechanismu, uzamčeného výklopným závěrovým blokem. Náboje se do hlavně zasouvaly ze zásobníku na sedm nábojů, zasouvaného do horní části pouzdra závěru.

Při střelbě se puška typu 97 opírala o dvojnožku upevněnou vpředu na těle zbraně a opěrku na spodní straně pažby. Přes ohromný zpětný ráz se předpokládala střelba a míření s oporou o rameno střelce, což nijak nepřispělo k oblibě zbraně u jejích uživatelů. Běžně se puška typu 97 přenášela na dvou speciálních tyčích. Zbraň mohli nést dva muži, ale častěji ji přepravovali i čtyři vojáci. Na zbraň bylo možné pro zvýšení ochrany střelce upevnit malý štít, ke kterému se navíc dala připevnit nosná tyč, podobná cyklistickým řidítkům. Štít se však u zbraně příliš nepoužíval, aby se alespoň mírně snížila hmotnost zbraně. Další nosná rukojeť se dala upevnit pod pažbu. Na bojišti se dala puška typu 97 velmi obtížně zjistit, protože se jednalo o nízkou a dlouhou zbraň.

Během prvních měsíců tažení v Tichomoří se puška typu 97 osvědčila jako velmi užitečná zbraň proti lehkým tankům. Jakmile se však objevily větší a těžší tanky, bojová hodnota pušky silně poklesla. Její střela probila přinejlepším 30 mm kaleného pancíře na 250 m, proti lépe pancéřovaným tankům neměla šanci. Japonci ji však z výzbroje nevyřadili. Moderních zbraním měli velmi málo na to, aby si mohli dovolit dát některé stranou. Typ 97 tak ve výzbroji zůstal, nikoli však jako protitanková zbraň. Místo toho se většina sloužících pušek stala výzbrojí obranných protiinvazních jednotek na tichomořských ostrovech, kde mohly poškodit vyloďovací plavidla a lehce pancéřovaná obojživelná vozidla.

Způsobilost k boji proti obrněné technice se podařilo do jisté míry zachovat vybavením pušky speciálním granátometem. Granátomet se upevnil na ústí hlavně pomocí aretační páky po demontáži kruhové úsťové brzdy. Granátomet byl napodobeninou německého Schiessbecheru. Používané granáty měly jednoduchou konstrukci. Granátomet měl určitou účinnost, byl však spíše určen k běžným opakovacím puškám, než pro mohutnou a složitou pušku typu 97. Jeho používání se proto příliš nerozšířilo. Celkově se puška typu 97 nepoužívala v příliš velkých počtech. Díky své složitosti byla výrobně složitá a nákladná. Po roce 1942 armáda své požadavky na dodávky těchto zbraní značně omezila. Puška typu 97 používala několik různých nábojů. Kromě obvyklých průbojných protipancéřových střel se stopovkou byly k dispozici výbušné střely, výbušné zápalné a cvičné střely. Průbojná střela měla homogenní ocelové tělo. Existovala také zápalná střela se stopovkou.