Základní technické údaje: Lahti L – 39

Ráže: 20 mm, celková délka: 2 200 mm, délka hlavně: 1 300 mm, hmotnost: 49,5 kg, počáteční rychlost střely: 800 m/s, kadence: 15 ran/min., nabíjení: zásobník na 10 ran

V meziválečném období prodělala svůj největší rozkvět i jedna specifická kategorie zbraní, a to protitankové pušky. Šlo o dlouhé pěchotní palné zbraně pálící vysokorychlostní municí, která většinou mívala ocelové jádro, a proto dovedla prorážet i pancéřování většiny tehdejších obrněných vozidel. Podstatná část armád zvolila ráže, které byly více či méně příbuzné nábojům, jež se užívaly v kulometech ( např. 7,92 či 14,5 mm ), jenže několik států sáhlo k větším kalibrům, takže vyrobily spíše malé protitankové kanony.

K těmto nemnoha státům patřilo také Finsko, kde konstruktér Aimo Lahti na konci 30. let zkonstruoval svůj patrně nejničivější výtvor, jímž se stala puška L – 39. Nejdříve se počítalo s ráží 13,2 mm, v níž mělo vzniknout něco jako protiletadlový kulomet. Lahti takovou zbraň skutečně vytvořil, ale od začátku měl o této koncepci pochybnosti a nakonec přesvědčil vysoké důstojníky, že poloautomatická zbraň větší ráže se k probíjení pancíře hodí více.

Puška L – 39 užívala munici ráže 20x139 mm a měla zásobník na deset ran. Na vzdálenost 100 metrů probíjela asi 30 mm oceli a dovolovala celkem přesně mířit na vzdálenost přes 1 000 metrů. Ke ztlumení obrovského zpětného rázu měla velkou úsťovou brzdu a vážila skoro 50 kg, takže k přenášení bylo třeba nejméně dvou mužů, někdy bylo k transportu používáno i koňské spřežení. Navzdory tomu si získala velkou oblibu a přezdívku Puška na slony. Čelní pancíř novějších sovětských tanků prorazit nedokázala, ale dobří střelci dokázali tank vyřadit zásahem průzorů. L – 39 se uplatnila také coby nástroj proti odstřelovačům. Je prokázáno i sestřelení několika nepřátelských letounů. Ještě dlouho po válce sloužila ve finské armádě plně automatická obměna L – 39/44, která měla sloužit hlavně proti vrtulníkům.