Základní technické údaje: ZK 383

Ráže: 9 mm, celková délka: 875 mm, délka hlavně: 325 mm, hmotnost: 4,83 kg, počáteční rychlost střely: 365 m/s, kadence: 500 nebo 700 ran/min, nabíjení: krabicový zásobník na 30 nábojů

Československý samopal ZK 383 patří mezi méně známé typy. Mimo oblast východní Evropy se používal velmi málo. Jeho bojové použití bylo omezeno na východní frontu, kde se uplatnil ve válce proti Sovětskému svazu. Přesto však byl ZK 383 ve své době významným typem. Díky své kvalitní konstrukci se vyráběl od konce 30. let až do roku 1948. Návrh samopalu vznikl počátkem 30. let. Vyráběla jej světoznámá Zbrojovka Brno. Firma se proslavila především konstrukcí kulometu, který se stal předchůdcem britského Brenu.

ZK 383 byla poměrně dlouhá a těžká zbraň, která se od ostatních samopalů lišila kromě jiného i dvojnožkou pod hlavní, použitou u několika provedení.Dvojnožka vycházela z taktické filozofie československé armády, která na samopal pohlížela jako na určitý druh lehkého kulometu. Tento náhled byl v přímém rozporu se všeobecným hodnocením samopalu jako zbraně pro boj na krátkou vzdálenost. Odlišné taktické pojetí však ještě zdůraznil zřejmě nejoriginálnější rys tohoto samopalu, kterým byla možnost střelby dvěma kadencemi, 500 nebo 700  ran/min. Změny kadence se dosahovalo vyjmutím nebo vložením samostatného bloku o hmotnosti 0,17 kg do závěru – s vyjmutým blokem se závěr pohyboval rychleji a samopal tak střílel vyšší kadencí. Menší kadence se uplatnila při střelbě s oporou zbraně o dvojnožku, kdy se samopal používal spíše jako lehký kulomet. Vyšší kadence se volila u samopalu v roli útočné zbraně.

Uvedené technické pojetí se nakonec kromě samopalu ZK 383 nikde jinde neprosadilo. Zdá se, že ani uživatelé této zbraně možnosti volby rychlosti střelby příliš neužívali. V Bulharsku byl samopal zaveden jako standardní služební zbraň ( v bulharské armádě se používal ještě počátkem 60. let ), zdaleka největší podíl vyrobených samopalů ZK 383 však v roce 1939 putoval k německé armádě. Po okupaci Československa v roce 1939 našli Němci neporušené výrobní linky pro samopal ZK 383 a tak je ponechali v provozu pro svoji vlastní potřebu. Brněnská zbrojovka byla určena k výrobě zbraní pro jednotky SS, které samopaly ZK 383 používaly pouze na východní frontě. Zbraně jednotek SS měly označení vzor  9. Jednotky zbraní SS je považovaly za dostatečně účinné a zavedly je jako standardní výzbroj. Část vyrobených samopalů zůstala na území okupovaných českých zemí, kde sloužila u policie. V tomto případě šlo o provedení ZK 383P, které nemělo dvojnožku.

Kromě Československa, Bulharska a Německa samopal ZK 383 sloužil také v Brazílii a Venezuele, tyto státy však neodebraly nijak významné počty. V mnoha směrech samopal ZK 383 představoval příliš složitou zbraň pro plnění úkolů, náležejících samopalům obecně. Předpoklad československé armády, že ZK 383 bude sloužit i jako lehký kulomet, vedl k zatížení zbraně mnoha zbytečnými konstrukčními prvky. O dvou režimech střelby dávkou a dvojnožce již byla řeč. Samopal by se jistě obešel i bez složitého mechanismu, který umožňoval výměnu hlavně. Závěrový mechanismus samopalu se vyráběl frézováním z velmi kvalitní oceli, vratná pružina závěru byla uložena v pažbě a byla mírně skloněná vůči ose pohybu závěru. Samopal ZK 383 byl nepochybně velmi spolehlivou a vyspělou zbraní, která však byla pro svojí úlohu příliš složitá.