Základní technické údaje: Boys Mk. I

Ráže: 13,97 mm, délka: celková 1,625 m, délka hlavně 0,914 m, hmotnost: 16,33 kg, počáteční rychlost střely: 991 m/s, průbojnost: 21 mm pancíře při střelbě na 300 m

Protitanková puška Boys ráže 55“ původně nesla název Stanchion. Později byla přejmenována na počest svého hlavního konstruktéra Boyse, který zemřel krátce před přijetím pušky do výzbroje. Puška měla být standardní pěchotní protitankovou zbraní britské armády. Nakonec vše dopadlo jinak a aktivní služební život pušky byl velmi krátký. První pušky armáda převzala koncem 30. let. Již v roce 1942 se puška považovala za zastaralou, protože do té doby nesmírně zesílila pancéřová ochrana nepřátelských tanků, proti které puška Boys ztrácela smysl.

Protitanková puška Boys měla ráži 13,97 mm a používala výkonný náboj, který probíjel 21 mm pancíře ve vzdálenosti 300 m. Výstřel doprovázel mohutný zpětný ráz, což pušce u střelců nevyneslo velkou oblibu. Zpětný ráz se nakonec podařilo poněkud snížit umístěním úsťově brzdy na dlouhou štíhlou hlaveň. Puška měla válcový odsuvný závěr, do kterého se náboje zasouvaly ze zásobníku, nasazeného z vrchní strany pouzdra závěru. Puška Boys byla dlouhá a těžká, její přenášení bylo nepohodlné. Často proto sloužila jako hlavní výzbroj nosičů kulometů Bren nebo univerzálních nosičů.

Větší počet pušek se uplatnil jako hlavní výzbroj některých lehkých obrněných vozidel. První vyráběné pušky Boys měly vpředu pod pouzdrem závěru sklopnou jednoduchou opěru, kterou doplňovala rukojeť pod ramenní opěrou. Po Dunkerque se uskutečnily na pušce mnohé změny, které sledovaly urychlení výroby. Jednou z úprav bylo nahrazení přední opěry dvojnožkou z kulometu Bren. Původní kruhovou úsťovou brzdu nahradila solothurnská brzda s otvory vyvrtanými v bočních stranách. Nová brzda byla výrobně jednodušší než původní. V této podobě absolvovala puška Boys svojí nedlouhou kariéru, protože již koncem roku 1940 bylo zřejmé, že její možnosti jsou velmi omezené. Pušku nakonec nahradil vrhač Piat. Ještě než definitivně zmizela z výzbroje, získala si krátce trvající popularitu během bojů v Sudánu a Lybyi v letech 1940 a 1941. Při těchto taženích se zjistilo, že je velmi účinnou protipěchotní zbraní. Střílelo se s ní do kamenů nad nebo v blízkosti ukrytých nepřátelských vojáků. Tříštěním kamenům vznikaly střepiny, jejichž účinek byl srovnatelný se střepinami protipěchotních střel.

Pušky Boys se počátkem roku 1942 objevily ve výzbroji americké námořní pěchoty při bojích na Filipínách, kde se příležitostně uplatnily proti obranným pozicím japonské pěchoty. Není ovšem jasné, jak se pušky Boys na Dálný východ dostaly. Ukořistěné pušky Boys krátkou dobu po Dunkerque používali i Němci, ale jen v malých počtech. Německé označení bylo 13,9 mm Panzerbüchse 782( e ). V roce 1940 vznikly plány na výrobu pušky Boys Mk.II. Mělo se jednat o zkrácenou a vylehčenou verzi určenou pro výsadkové jednotky. Projekt však nepostoupil příliš daleko, než byl definitivně zastaven, nepochybně proto, že střelbu ze zkrácené hlavně doprovázel ještě větší zpětný ráz.