Základní technické údaje: Karabina De Lisle

Ráže: 45“, délka: 895 mm, délka hlavně: 3,74 kg, hmotnost: 3,74 kg, počáteční rychlost střely: 253 m/s, zásobník: na 7 nábojů

Karabina De Lisle byla jednou z nejneobvyklejších zbraní použitých během 2. světové války. Dosud se o ní psalo jen málo. Zbraň navrhl jistý William Godfray De Lisle. Tento inženýr pracoval v roce 1943 na ministerstvu letecké výroby. V té době si nechal patentovat tlumič hluku výstřelu pro pušku ráže 5,56 mm. Tlumič upoutal pozornost konstruktérů zabývajících se výrobou speciálních zbraní pro bojové skupiny, které v té době podnikaly útočné nájezdy na pobřeží okupované Evropy.

Výsledkem dalšího vývoje tlumiče De Lisle byla podstatná rekonstrukce pušky Lee – Enfield No. Mk.III. Zbraň upravená na střelbu pistolového náboje ráže 45“ si ponechala původní válcový závěr, původní rozměrný zásobník nahradil podstatně subtilnější na kratší náboje ráže 45“. Před závěrem začínal vlastní tlumič hluku, tvořený trubicovým pláštěm, ve kterém byla řada kruhových přepážek. V přepažených prostorech tlumiče došlo k postupnému rozpínání prachových plynů před jejich výtokem otvory po obvodu ústí. Hluk při výstřelu pistolového náboje ráže 45“ s podzvukovou počáteční rychlostí střely byl minimální a navíc v ničem nepřipomínal výstřel palné zbraně. Na ústí také nedocházelo k žádnému záblesku.

První karabina De Lisle vznikla v nástrojárně Fordových dílen v Dagenhamu. Prototypy se zkoušely přímo při bojových akcích na severním francouzském pobřeží. Zbraně se velmi osvědčily. Dokonce i tyto první exempláře se používaly v roli, která jim byla původně určena – k tiché likvidaci hlídek a dalších vojáků při zahájení přepadových akcí. Při střelbě pistolovými náboji byl dostřel karabiny De Lisle omezen na 250 m, to však bylo pro střelbu v temné noci více než dost. Po úspěšném završení testů byla vystavena objednávka na výrobu 500 karabin, později zvýšená na 600 kusů. Výrobní program, spočívající v úpravách pušek Lee – Enfield, převzala společnost Sterling sídlící rovněž v Dagenhemu. Po rozeběhnutí výroby však došlo k zásadní změně situace na evropském bojišti. Výroba karabin De Lisle začala v polovině roku 1944, kdy proběhla invaze spojeneckých vojsk na pevninu. Po vybudování předmostí na pobřeží zmizela potřeba zbraní s tlumičem hluku pro výzbroj speciálních komand a objednávka byla zrušena.

Do té doby se zhotovilo zhruba 130 zbraní. Protože se pro ně v Evropě již nenašlo uplatnění, většina z nich putovala na Dálný východ, kde je používaly zvláštní jednotky v Barmě a jinde. Mnohé zbraně v této oblasti zůstaly, aby se znovu použily během malajského povstání. Některé karabiny neměly pevnou pažbu jako první exempláře, místo toho měly kovovou ramenní opěru, která se sklápěla ke spodní straně zbraně. Tato verze se původně vyráběla pro parašutistické jednotky, vznikla však jen v malém množství. Do současnosti se dochovalo jen velmi málo karabin De Lisle. Většina vyrobených karabin byla po válce zřejmě zničena, pravděpodobně proto, že se jednalo o potencionálně zákeřné zbraně.