Základní technické údaje: Owen

Ráže: 9 mm Parabellum, celková délka: 813 mm, délka hlavně: 250 mm, hmotnost: 4,815 kg, počáteční rychlost střely: 420 m/s, kadence: 700 ran/min, nabíjení: zásobník na 32 nábojů zasouvaný shora

Poručík Evelyn Owen věnoval nemálo času a někdy doslova zoufalého úsilí na to, aby přesvědčil australské vojenské špičky k přijetí samopalu do výzbroje. Nakonec se tak stalo v roce 1940. Do té doby se australská armáda o samopal  zajímala jen málo nebo spíše vůbec. Když se přesvědčila o významu této zbraně, předpokládala, že potřebné množství samopalů získá od Velké Británie. Nakonec Australané zjistili, že žádné samopaly z Velké Británie nedostanou, protože veškerou produkci  odebírala britská armáda. Po mnoha odkladech se armáda rozhodla do výzbroje přijmout samopal Owen. Nejistota však nadále panovala kolem ráže zbraně. První dodávka zbraní určených pro testy se proto vyrobila ve čtyřech rážích. Na základě výsledků testů byl nakonec do výzbroje přijat samopal v ráži 9 mm Parabellum.

Pro samopal Owen je typický zásobník zasouvaný z horní strany válcového pouzdra závěru. Na první pohled zvláštní řešení mělo výhodu snadnější výměny zásobníku, především za pohybu nebo v noci. Owen byl velmi spolehlivý samopal. Australští vojáci mu dávali přednost před všemi ostatními. Zůstal ve výzbroji armády až do 60. let. Jeho nástupce, samopal X – 3, si zachoval zásobník zasouvaný seshora. Jinak byl Owen zcela konvenční a robustní. Jedním z pozitivních rysů zbraně byla poloha těžiště nad pistolovou rukojetí, z čehož vyplývalo výborné vyvážení zbraně.

Owen odolával pádům do bláta, prachu, vody a jiným stěží příznivým podmínkám. Při výrobě samopalu se na konstrukci postupně provedly některé úpravy. Z hlavně časem zmizela výrobně náročná chladící žebra. Změny se týkaly také pažby, kterou u některých provedení nahradil jednoduchý ocelový rám. Samopal byl jinak obvykle vybaven dřevěnou plnou nebo vylehčenou pažbou. Kromě zásobníku na horní straně pouzdra závěru měl Owen ještě jednu zvláštnost, kterou byla rychle vyměnitelná hlaveň. Není jasné, jaký smysl toto řešení mělo. K rozpálení hlavně by bylo třeba velmi dlouhé střelby dávkou. Snadná vyměnitelnost hlavně se však zachovala i u později vyrobených zbraní.

Jiným charakteristickým rysem služebních samopalů Owen byl jejich kamuflážní nátěr, který odrážel místní terénní poměry. V podmínkách služby u australské armády ( samopal Owen nebyl ve výzbroji žádné jiné ) to znamenalo, že zbarvení zbraní odpovídalo nasazení v horkých a vlhkých džunglích Nové Guineje. Zde se australští vojáci přesvědčili o přednostech samopalu při bojích na krátkou vzdálenost, kterým nebylo možné se v džungli vyhnout. Je pravdou, že Owen byl poněkud těžší než srovnatelné zbraně, ale díky svým dvěma pistolovým rukojetím a dobrému vyvážení se při střelbě snadno ovládal.

Shora umístěný zásobník znamenal pro střelce jednu malou nevýhodu. Kvůli němu musela být mířidla posunuta k pravé straně zbraně. Posunutí mířidel se však v praxi nijak negativně neprojevilo, neboť v boji se s Owenem, stejně s jako většinou jiných samopalů, střílelo především od boku. Výroba Owenů byla zastavena v roce 1945. V roce 1952 se mnohé samopaly repasovaly a vybavily ozubem pro upevnění bodáku. Některé verze z roku 1943 používaly mnohem kratší bodák, k jehož upevnění na ústí hlavně sloužila trubicová objímka. Bodáky se však v boji příliš často nepoužívaly.