„Maďarský Debrecín zničil americký bombový útok!“ hlásala depeše, která přišla do Berlína ve 4:05 2. června 1944. Hitlerův štáb byl v šoku. Pokud zpráva nelže, znamenalo by to, že se Američanům povedlo přimět Stalina k něčemu neuvěřitelnému.

Situace na evropských bojištích v květnu 1944 nevypadala pro Spojence vůbec zle. Z východu se jako jeden velký tank valila Rudá armáda. Itálii od jihu osvobozovaly americké, britské, kanadské, polské, indické, i francouzské jednotky a nad kanálem La Manche bylo ve vzduchu cítit napětí. Otevření západní fronty bylo na spadnutí. Ani náramně příznivá situace však Spojencům nedovolovala, aby usínali na vavřínech. Z toho důvodu se zrodila jedna z nejúžasnějších akcí 2. světové války. V íránském Teheránu ji nevyzpytatelnému Stalinovi již na konci roku 1943 předložil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Můj následující návrh přinese zisk oběma stranám,“ začal zeširoka Roosevelt. Dobře věděl, že cestou ke svému sovětskému protějšku musí našlapovat jako lehkonohá baletka. Již za pět minut bylo Stalinovi jasné, proč všechny ty tanečky. Američané totiž navrhovali, aby jim Rudá armáda na svém vlastním území poskytla šest vojenských letišť. Důvod? K tomu se Stalin dovedl propracovat sám. Myšlenka se mu však upřímně líbila. Znamená to přece, že za drobnou cenu, vpuštění pár stovek Američanů na své území, mu americké bombardéry pročistí pozice pro budoucí vpád na Balkán a do střední Evropy.

( Sovětští vojáci pozorují přistání amerického letounu B – 17 na ukrajinském letišti )

„Nu dobrá! Podrobnosti doladí naše generální štáby“ dodal rozhodnutý Stalin. Zatímco se zvedal z křesla, nad pruhem území, který se táhne od Slezska přes Maďarsko a Rumunsko až k Černému moři, byl vyřčen nesmlouvavý ortel. Dosud totiž platilo, že byla tato odlehlá oblast mimo akční rádius jak Sovětů, tak i Američanů. Jejich domovem bylo dobře vybavené letiště v jihoitalském městě Foggia. Právě Foggia od takového Debrecínu, který se proslavil jako premiérová oběť připravované operace Frantic ( Zběsilý ), dělilo 900 kilometrů. Dvojnásobnou vzdálenost v té době zvládly jen americké bombardéry B – 24 Liberator. Tito vzdušní mamuti ovšem nemohli jít do akce sami. Byli příliš neohrabaní, pomalí a tudíž zranitelní. Společnost jim dělali další bombardéry B – 17, k tomu je nutné ještě přičíst stíhací letouny P – 38. Vtip operace Frantic tak měl spočívat v tom, že si svazy bombardérů dovolí překročit právě tu hranici pro bezpečný návrat. To bylo možné jen díky letištím, která se začala připravovat na západě SSSR.

Roosevelt původně požádal o šest základen. Jenže se sklonkem května 1944, zrovna když finišovaly přípravy na operaci Frantic, začínali Sověti dělat obstrukce. Tři letiště musela Američanům stačit. Dále najednou nesmělo do Sovětského svazu odcestovat původně dohodnutých 1 200, ale jen 450 mužů. Načež se tito, na sovětskou půdu vpuštění letci a letečtí technici brzy nestačili divit. V místě jejich působení, které mělo rozměry tří velice primitivních letišť u ukrajinské Poltavy, je čekalo permanentní špiclování ze strany NKVD. Navíc měli zakázáno opustit území základny. Na Američany čekala ubíjející izolace ve válkou vyrabované Ukrajině. Poltavskou nejistotu, depresi a napětí mohl odehnat jedině start operace Frantic. K tomu konečně došlo těsně po půlnoci     2. června 1944. S Foggiou se tehdy rozloučilo 170 bombardérů B – 17 dále 12 letounů B – 24, 110 doprovodných stíhacích letounů P – 38 a ještě 70 stíhaček P – 51. Obří svaz za ohlušujícího burácení přelétl Jadran, prokličkoval Balkán, stále obsazený Němci a konečně dospěl ke svému cíli.

( Sovětské stíhací letouny spolu s americkými bombardéry na polním letišti poblíž ukrajinské Poltavy )

Stačilo pár minut a stovky tun bomb učinily z krásného historického Debrecínu, vzdáleného 220 kilometrů na východ od Budapešti, doutnající ruinu. Času ovšem nebylo nazbyt. Sotva Hitlerův maďarský spojenec dostal neuvěřitelný úder, už odlehčené bombardéry směřovali na Poltavu. Jejich velitel generál Curtis Le – May mohl už v 8:25 osobně potěšit prezidenta Roosevelta, že bylo zničeno 90 % rafinerie ve městě a ztracen byl pouze jeden bombardovací letoun B – 17. Pro velký úspěch se operace Frantic opakovala již 6. června 1944 a to náletem na Hitlerem ovládané rafinérie v rumunském Galati. O pět dnů později, po třetím neméně úspěšném bombardování rafinérií ve Focsani, se ovšem objevila závažná komplikace. Stalin se dozvěděl, že Američané nedodržují rozkaz nepohybovat se mimo území základny. O tom, že šlo o letce, kteří si pouze vyhodili z kopýtka se ale už NKVD Stalinovi nezmínilo. Stačilo to ale jako pozdější odůvodnění, proč se sotva přizvaných Američanů zbavit. Nic neznamenali úspěchy, kterých napříč Balkánem dosahovaly posádky bombardérů v následujících třech měsících.

Dne 19. září 1944, po náletu na letiště v Szolnoku ve středním Maďarsku, byl americký letecký personál v Poltavě obstoupen příslušníky NKVD. Sovětští agenti dohlédli na to, aby spolu s veškerým materiálem zmizel tak, jak přišel. Tedy buď letecky, nebo železnicí do Archangelsku a pak lodí dále do Velké Británie. Jak překotně operace Frantic začala, tak chvatně skončila. Stalin, který v září 1944 stál na dohled Slovenského štátu a výpomoc USA už sotva mohl využít, se zmohl jen na chabou a pokryteckou zprávu: „Drahý příteli Frankline, pevně věřím, že podobně úspěšnou spolupráci v budoucnu zopakujeme.“ Neuplynuly však ani dva roky a sféry vlivu Američanů a SSSR rozdělila železná opona.