Opožděná sláva – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

 Opožděná sláva

Na monumentálním bronzovém sousoší na Arlingtonském národním hřbitově ve Washingtonu je ztvárněn rodák z bývalého Československa, seržant americké námořní pěchoty Michal Strenk. Když v srpnu 2006 zemřel tehdy v 94 letech fotograf Joe Rosenthal, hovořilo se především o jeho legendární fotografii amerických mariňáků vztyčujících nad Iwo Jimou americkou vlajku, za kterou získal Pulitzerovu cenu. Snímek, pořízený v únoru 1945 při útoku amerických vojáků na ostrov představující vstupní bránu do samotného Japonska, byl totiž nejen nejpublikovanější fotografií všech dob, ale především bylo podle něho zhotoveno sto tun vážící sousoší na Arlingtonském národním hřbitově ve Washingtonu. Američané navíc tento motiv ztvárňovali při nejrůznějších slavnostních příležitostech v podobě alegorických vzorů, nejrůznějších uměleckých dílech a poštovních známkách.

Tak trochu v pozadí všech těchto slavných událostí zůstala skrytá skutečnost, že šestičlenné hlídce amerických mariňáků velel seržant Michal Strenk, který se narodil 10. listopadu 1919 v obci Jarabina, v tehdejším Československu. V malé vesničce poblíž slovenských Pienin ale dlouho nepobyl. Jeho otec Vasil Strenk totiž v poválečném chaosu obtížně hledal práci a tak již na podzim roku 1920 odplul do Ameriky. O dva roky později ho přes Gdaňsk s malým Michalem v rukou následovala i jeho manželka Marta. Strenkovi se uchýlili v Pensylvánii. Postupně se jim narodili ještě tři další děti. Mary, John a Pete. V roce 1937 Michal skončil střední průmyslovou školu a našel si poměrně dobré zaměstnání na stavbě pensylvánské dálnice. Vyrostl z něho pohledný mladík atletické postavy, s velice slušnou fyzickou kondicí. Ne náhodu vedl ve škole basebalový tým. Na zábavách hrál na francouzský roh.

( Rodák z Československa Michal Strenk )

V Evropě, odkud pochází, ale mezitím propukla 2. světová válka. Československo přestalo existovat, Hitler obsadil Polsko. Michal Strenk se 6. října 1939 hlásil jako dobrovolník do americké armády. V Severní Karolíně v Parris Island na základně New River prošel základním výcvikem. Byl zařazen ke sboru námořní pěchoty. Nejdříve sloužil přímo v New River, později byl převelen na americkou základnu Guantanamo na Kubě. Již 23. dubna 1941 byl povýšen do hodnosti desátníka a 26. ledna 1942 do hodnosti seržanta. Po vypuknutí války s Japonskem ho převeleli na Wallisovy ostrovy na námořní základnu Uvei. Zapojil se do bojů s Japonci. V březnu 1943 získal za boje na Russelově souostroví vyznamenání za zranění – Purpurové srdce. Počátkem roku 1944 se dostal domů na mimořádnou dovolenou. Bylo to jeho poslední setkání s rodiči a sourozenci.

Ještě stačil absolvovat speciální výcvik v Camp Pedletone na Havajských ostrovech. Sloužil v rotě E 2. praporu 28. pluku 5. divize americké námořní pěchoty. S ní se také nalodil a odplul směr Iwo Jima. V té době již dlouhé týdny drtilo americké letectvo a námořnictvo nejmasovějším bombardováním v historii tento vulkanický ostrůvek. K pobřeží Iwo Jima dorazil Michal Strenk 19. února 1945 společně s dalšími 450 americkými invazními loděmi. Necelých osm kilometr dlouhý a čtyři kilometry široký ostrov měl v té době obrovskou strategickou hodnotu. Jeho obranou byl pověřen japonský generál Tadamiči Kuribajaši. K dispozici měl 23 000 mužů, o každém z nich přitom tvrdil, že raději padne, než by se dobrovolně vzdal. Že tato slova myslí naprosto vážně, se ukázalo o několik týdnů později. Pouhá tisícovka japonských vojáků se dostala do zajetí, ostatní raději padli za císaře. V lávovém podkladu ostrova si Japonci zřídili síť podzemních tunelů a nejrůznějších děr, ve kterých se dokonale opevnili. Výhodou byla rovněž jejich znalost těchto míst a dokonalá orientace.

( Námořní pěchota na Iwo Jimě )

Na ostrově se vylodila 4. a 5. divize americké námořní pěchoty. Později se k ní přidala ještě 3. divize. Americké vojáky, kterým velel generálmajor Harry Smith, přivítala palba nejen z pěchotních zbraní, ale především z děl a minometů. Na pláži nebylo kde se skrýt. První den vylodění se námořní pěchotě za cenu velkých ztrát podařilo probít k jednomu z letišť a odříznout kótu Suribači. Další tři dny postupovali američtí vojáci doslova krok za krokem. S pomocí plamenometů a výbušnin čistili hluboké bunkry od japonských obránců a postupovali do vnitrozemí. Konečně se jim podařilo obsadit i Suribači.

Družstvo mariňáků pod velením seržanta Strenka mělo v pátek 23. února 1945 za úkol natáhnout telefonní linku na vrchol 166 m vysoké sopky Suribači. Jeho členy byli Strenkův zástupce Harlon Block, střelci Franklin Sousley, John Bradley, syn francouzských přistěhovalců Rene Gagnon a indián z arizonské rezervace Sacaton Ira Hayes. Někdy v té době se s nimi dostal do kontaktu i zkušený fotograf agentury Associates Press Joe Rosenthal, který vytušil, že se blíží historický okamžik. Na sopce byla již předtím vztyčena americká vlajka o rozměrech 137x71 cm. Byla však příliš malá na to, aby ji bylo vidět ze všech stran ostrova, kde se Američané vylodili. A tak bylo rozhodnuto ji vyměnit za větší. Novou větší vlajku o rozměrech dva půl krát jeden metr dodal zásobovací sklad z Pearl Harboru. Z torpédoborce ji vyzvedl Rene Gagnon. Jako žerď použili mariňáci 6,5 m dlouhou kovovou trubku z japonského vodovodního potrubí.

( Mariňáci se snaží vypudit obránce i za použití plamenometů )

Vrchol Suribači byl sice již dobyt, to ale nic neznamenalo. Japonští vojáci se doslova hemžili všude v jeho okolí. Rosenthal se propletl s družstvem americké námořní pěchoty kolem děr v sopečné usazenině, ze kterých zuřivě pálil nepřítel. Na vrchol se Američané dostali kolem poledne. Sundali menší vlajku a začali vztyčovat novou. Rosenthal nedbal na nebezpečí, nastavil clonu svého fotoaparátu a udělal historický snímek. Vztyčení vlajky na vrcholu Suribači v jižním cípu ostrova ale ani zdaleka ještě neznamenalo zlomení odporu japonských vojáků. Ti bojovali dál. V polovině března hlásil generál Kuribajaši do Tokia, že sice již pět dní nejedli a nepili, ale bojová nálada je přesto dobrá. Generál Smith slíbil Washingtonu, že do 16. března obsadí celý ostrov. S ohledem na vývoj situace však byl nucen své plány přehodnotit. Ještě 25. března zahájili Japonci zoufalý protiútok na jedno z obsazených letišť. Boje probíhaly celou noc a na obou stranách byly velké ztráty. Teprve koncem března se s definitivní platností podařilo dobýt a vyčistit celý ostrov. Již během bojů na něm začaly přistávat první americké letouny. Tři americké divize námořní pěchoty, které se podílely na dobytí ostrova Iwo Jima, zde utrpěly plnou třetinu svých ztrát během celé 2. světové války. Jejich velení vykázalo ve statistických přehledech 7 000 mrtvých a 22 000 zraněných amerických vojáků. Nejspíš již v tomto okamžiku se pod dojmem zuřivého odporu japonských obránců rodila myšlenka na použití právě dokončované jaderné zbraně proti hustě obydleným civilním cílům.

Nikdo ze Strenkovy hlídky v této chvíli ještě netušil, jak moc osudovou událost pro jejich další život mají právě za sebou. Některým mariňákům, včetně velitele československého původu, však zbývají v tomto okamžiku již jen desítky hodin života. A to je příliš málo na to, aby jejich pět minut slávy přišlo včas. První umírá 1. března Michal Strenk. Údajně ho v době, kdy kreslil plán dalšího postupu, zasáhl granát vypálený vlastním dělostřelectvem. Velení hlídky přebírá jeho zástupce Harlon Block. Také on je ale zasažen granátem. A to o pouhou hodinu později. Na Iwo Jimě v těchto chvílích zuřily opravdu krvavé boje. Třetího v pořadí, Franklina Sousleyho, usmrtil 21. března 1945 japonský ostřelovač přímo na vrcholu Suribači. Žádný z těchto vojáků se nedozvěděl, že se z nich staly legendy. Mezi tím se totiž Rosenthalova válečná fotografie objevila v americkém tisku.

( Šestice amerických mariňáků, na fotografii Joe Rosenthala )

Michal Strenk byl pochován přímo namístě kde padl. V lednu 1946 byly jeho tělesné pozůstatky vykopány a převezeny do USA. S těmi nejslavnějšími poctami byly uloženy na Arlingtonském národním hřbitově. Na původním místě odpočinku Michala Strenka vznikl monument připomínající slavnou událost vztyčení vlajky. Zbývající tři mariňáci, tedy John Bradley, Rene Gagnon a Ira Hayes přežili a později byli přijati samotným prezidentem Spojených států Harry Trumanem. Ani v tomto okamžiku ale nebyl seznam ztrát slavného amerického mariňáckého družstva konečný. Indián Ira Hayes  po válce začal propadat depresím z prožitých hrůz. Utápěl je v alkoholu. Nakonec zemřel předčasně již v lednu 1955. Když v roce 1986 odhalili Michalovi Strenkovi pamětní desku, byl z legendární šestice na živu již jen John Bradley. Na tabulce bylo napsáno: Michal Strenk byl nejstarší a měl největší hodnost ze šesti mužů, kteří vztyčili americkou zástavu na Iwo Jimě.

Slavná Rosenthalova fotografie hýbala po několik desetiletí doslova všemi oblastmi americké společnosti. Vztyčení vlajky na Suribači bylo zpracováno jak literárně, tak i řadou filmařů. Fotografie byla mimo jiné ještě na sklonku války vytištěna na třech a půl milionech plakátů. V roce 1945 vydal americký poštovní úřad na počest vítězství amerických vojáků její reprodukci na poštovní známce. Jednalo se o nejslavnější poštovní známku v celé americké historii. Celkem jich bylo prodáno 137 milionů kusů. Navíc v roce 1995 se tento motiv znovu objevil na známce, tentokrát jubilejní, vydané u příležitosti padesátého výročí události. Po desetiletích vynuceného zapomnění si na Michala Strenka vzpomněli i v jeho rodné vlasti. V říjnu 2 000 vznikl na Slovensku v Bardějově 8. průzkumný prapor Michala Strenka.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt