V roce 1942 se válečná fronta mezi Německem a Sovětským svazem rozšiřovala. Na jihu německá armáda v červenci dobyla strategicky důležitý poloostrov Krym. Zajistila tak sobě a svým spojencům přístup ke značné části pobřeží Černého moře. Hitler chtěl Sověty ničit nejen na zemi, ale i na moři. Nejlépe ponorkami. Sovětské loďstvo  v roce 1942 stále ovládalo Černé moře, čímž ohrožovalo německý týl. Němci proto chtěli operovat proti Sovětským lodím i zde. Největším problémem ale zůstávalo, jak lodě a ponorky do Černého moře dostat. Jediná přístupová cesta po vodě vedla přes Středozemní moře a zejména dva průlivy – Gibraltar a Bospor. Ten první střežili Angličané, ten druhý i přes svou válečnou neutralitu, uzavřelo Turecko.

„Během války jsem se ze všeho nejvíce obával nikoli německé invaze na Britské ostrovy, ale německých ponorek, prohlásil kdysi britský premiér Winston Churchill“. Německé ponorkové loďstvo v Atlantiku potápělo desítky lodí v konvojích, čímž těžce narušovalo britskou bojeschopnost. Ukazovalo se, že několik ponorek je ve válce mnohdy nebezpečnější zbraní než celá flotila křižníků. Proto byla přítomnost německých ponorek v Černém moři pro Hitlera tak důležitá. Se spojenci Rumunskem a Bulharskem počítat moc nemohl, protože jejich loděnice ponorky nevyráběly.

( Po složité a dlouhé cestě se nakonec i v hlubinách Černého moře pohybovaly německé ponorky )

Ovládnutí Černého moře bylo pro napadení Sovětského svazu zásadní, vysvětloval v roce 1942 svým generálům Hitler, proč tolik naléhal na přesunu lodí. Kdo ovládá Černé moře, může být pánem jižní části východní fronty díky strategicky důležitým přístavům v Konstantě, Varně či Oděse, Sevastopolu a Jaltě na Krymu. Koncem března 1942 německé vrchní velení branné moci ( OKW ) rozhodlo o nutnosti ochrany jižního Krymu a Azovského moře. Nařídilo přepravu šesti ponorek o malém výtlaku a několika pobřežních hlídkových člunů k Černému moři po souši. V německých loděnicích v Kielu byly ponorky rozebrány a naloženy na nízko ponorné pontony, aby se co nejvíce snížila váha, byly z ponorek odebrány nejtěžší součástky jako dieselové motory, baterie, torpéda, zbraně a věže lodních můstků.

Takto okleštěné ponorky se pak složitým způsobem nakládaly na pontony, které lodě odtáhly 98 km dlouhým Baltickým kanálem přes Hamburg,dále po Labi do Drážďan. Zde je Němci přeložili na nákladní přívěsy. Odtud je dále vezli po souši téměř 400 km až do Ingolstadtu na Dunaji. Opět následovalo přeložení na pontony a plavba po řece, která ústí do Černého moře. Cílem složité cesty byl rumunský přístav v Konstantě. Zde Němci ponorky smontovali dohromady. Odtud měly jejich stroje čelit sovětskému černomořskému loďstvu, které disponovalo bitevní lodí, čtyřmi křižníky, 10 torpédoborci a 29 ponorkami. Transport německých ponorek a malých lodí od Baltu k Černému moři suchou cestou byl do té doby nevídaný kousek, který působil až fantasticky. Na přesunu se podílelo 600 lidí. Náklad převážely speciální tahače s přívěsy schopnými uvézt až 60 tun. Jen vzdálenost mezi Drážďanami a Ingolstadtem kolona překonala za 56 hodin průměrnou rychlostí 8 km/h. Aby se co nejvíce zkrátila transportní doba, střídání řidičů, stejně jako doplňování paliva probíhalo za jízdy. Od začátku prací v Kielu a po vyložení v Konstantě beztak přesun německých ponorek trval 10 měsíců. Poslední ze šesti ponorek do cíle dorazila v červenci 1943. Němci pak kromě nich svou černomořskou flotilu rozšiřovali o další lodě, takže nakonec čítala na 500 malých plavidel.

( Německé ponorky podnikly do poloviny roku 1944 téměř šest desítek akcí )

Kromě německých lodí a ponorek absolvovalo v rámci spojenecké pomoci podobnou cestu k Černému moři i 6 ponorek a 14 člunů 101. italské flotily. Kolona vyrazila 25. ledna 1942 ze základny v La Spezia v severní Itálii přes Alpy do Vídně, odkud po Dunaji připlula do Konstanty. Proti lodím Osy stála mnohem početnější sovětská černomořská flotila. Do konce války však nevyužila celý svůj potenciál. Kvůli německé okupaci přístavů v Sevastopolu, Jaltě a Oděse museli Sověti kotvit až v Poti či jiných přístavech na Kavkazu a to už bylo samo o sobě pro ně nevýhodné. A stejně daleko jako lodě to měly i podpůrná letadla, bez kterých se vedl jen těžko účinný útok. Život Sovětům zároveň komplikovalo více než 20 000 min, které nepřítel během let 1941 – 1944 po Černém moři nakladl.

Do června 1944 německé ponorky v Černém moři během 57 akcí potopily pět sovětských lodí. Pak se ale karta obrátila. Už od prohrané bitvy u Stalingradu na počátku roku 1943 se frontová linie posouvala zpět na západ. Nyní, 22. srpna 1944, přišel rozkaz evakuovat německé jednotky z Černého moře. Situaci Němcům komplikoval sovětský nálet na přístavy v dunajské deltě, který 24. srpna zablokoval německý ústup. Přesto se o den později z přístavu Bralia na Dunaji vydalo na cestu domů okolo 100 lodí. Pouhé dva dny předtím v Rumunsku proběhl protifašistický převrat. Pro německá plavidla na řece i na moři to znamenalo značné ohrožení. Rumuni začínali útočit na své dřívější spojence a tak se německé lodě nedostaly dál než k městu Turnu – Severin na hranicích Rumunska a bývalé Jugoslávie. Mnoho plavidel německé černomořské flotily, včetně ponorek, se vydat ale po Dunaji zkrátka nemohlo. Ocitly se uvězněné v Černém moři. Dne 25. srpna byly dvě ponorky, U – 18 a U – 24 u Konstanty potopeny, aby nepadly do rukou Sovětů. Ponorka U – 9 šla ke dnu o pět dní dříve po sovětském náletu na konstantský přístav. Týž den se lodě a zbylé tři ponorky vydaly od rumunské Mangalie do přístavů v Bulharsku, které bylo jejich posledním spojencem u Černého moře. Některé posádky ze strachu před nepřítelem ihned po překročení Rumunsko – bulharské hranice zakotvily u břehu a opustily lodě. Další dopluly do Varny a okamžitě začaly s Bulhary vyjednávat. Němci chtěli v zemi, která neválčí se SSSR dostat azyl. Po dvou dnech se dohodli na tom, že Němci svá plavidla odzbrojí a zemi opustí. Bulharsko je na oplátku vlakem dopraví do vlasti. Dne28. srpna 1944 německé posádky většinu svých lodí potopily na volném moři asi osm kilometrů od Varny.

( Němci nakladli během let 1941 – 1944 v Černém moři na 20 000 min )

Německé ponorky, s nimiž si Němci dali tolik práce, však ještě stále hájily čest své země. Dne 8. září se ale Bulharsko přidalo k Rumunsku a vyhlásilo Německu válku. Tím německé ponorky v Černém moři definitivně ztratily poslední přístav, kde mohly přistávat a doplňovat zásoby. Hitlerův rozkaz však zněl jasně. Stroje nesmí za žádnou cenu získat nepřítel! Tři ponorky pluly k neutrálním tureckým břehům. Zde je 10. září posádky poslaly navždy ke dnu. Muži se následně vzdali tureckým úřadům se žádostí, aby byli předáni do rukou Američanům. O skutečném místu potopení ponorek však mlčeli. Nesměli se ho dozvědět ani neutrální Turci. Desítky let nebylo jasné, kde německé ponorky odpočívají. Až po více než 60letech, potopené ponorky objevil turecký námořní inženýr Selcuk Kolay. Podle německých archivů, rozhovorů s pamětníky i zkoumáním mořského dna našel místo, kde by měly ležet. Kolayovi k identifikaci místa pomohla mapa, kterou mu nakreslil Rudolf Arendt, někdejší kapitán potopené ponorky U – 23. První ponorku U – 20 Kolay objevil asi tři kilometry od tureckého pobřeží v hloubce 24 metrů. Druhá U – 23 leží téměř 5 kilometrů od městečka Agva ve dvojnásobné hloubce. Poloha té třetí U – 19 je zatím neznámá, ale Kolay věří, že nebude daleko.

80% úmrtnost u ponorek

Nacistické Německo postavilo mezi léty 1939 až 1945 celkem 1 162 ponorek mnoha typů. Z nich bylo v bojích 2. světové války potopeno 630, 81 zničily miny a spojenecká letadla, 20 zmizelo neznámo kam a 7 se potopilo kvůli nehodám. 215 ponorek potopily vlastní posádky a 153 jich koncem války předaly Spojencům. Za celou dobu války německé ponorky potopily 2 840 nepřátelských lodí, přičemž o život připravily 30 284 námořníků. Z celkem 35 000 mužů sloužících na německých ponorkách, jich o život přišlo 28 000 ( tj. 80% ). Do zajetí padlo  5 000 německých námořníků.