„Tak ještě pusu a nezapomeň se tu stavit na své narozeniny. Děti se moc těší na oslavu,“ upomínala svého manžela Emma. Dcera kavárníka z Aše však netušila, že 6. května 1945 neměl mít její choť Konrad Henlein na oslavy náladu. Šlo mu o krk. Vůdce sudetských Němců Konrad Henlein v polovině dubna 1945 při návštěvě manželky a dětí na statku Manský dvůr u Dolního Žandova poblíž Mariánských Lázní tušil, že sladký život končí. Američané byli za dveřmi. Teď bylo potřeba se dobře rozmyslet, co dál. Optimistické plány i naprosté fantasmagorie nakonec museli jít stranou. Bylo potřeba začít jednat s Američany.

Konrad Henlein 5. května 1945 vyrazil z Liberce k Praze. Někde na půli cesty se měl setkat s nejmocnějším protektorátním úředníkem Karlem Hermannem Frankem. Pojil je společný cíl – navázat spojení s americkou armádou. Hodlali přesvědčit Američany, aby obsadili celé Čechy včetně tehdejších Sudet. Na Franka ale čekal marně. V Praze vypuklo povstání a tak měl jiné starosti. Henlein musel s Američany jednat sám. Na oslavu vlastních narozenin nebyl čas. Nejlepším dárkem by byl úspěch Henleinovy mise, ale i přes nezdar věděl vůdce sudetských Němců, co dělat. „Jestliže mám být zastřelen, tak ať to udělá někdo jiný. Já sám si vlastní rukou na život nesáhnu,“ prohlašoval. Do poslední chvíle se snažil udržet bojového ducha svých soukmenovců. V pět hodin odpoledne 6. května vyrazil z Liberce směrem na západ. Doprovázel ho jeho osobní ochránce Umann a dva tlumočníci. Cesta byla dramatická – ustupující vojska, uprchlíci, všude zmatek. A on v něm musel najít jednoho německého generála, který ho dovedl k Američanům. Myslel na svou rodinu, zvlášť když se dozvěděl, že Manský dvůr obsadili americké jednotky.

( Vůdce sudetských Němců Konrad Henlein )

I on sám se nakonec 8. května 1945 ocitl v amerických rukách. Žádné jednání na náležité úrovni, jak si vysnil, žádné výsady a zacházení v rukavičkách se nekonalo. Z Henleina a jeho pobočníka byli rázem obyčejní zajatci. V americkém jeepu je převezli do Chebu do zajateckého tábora k výslechu. Henlein naléhal aby ho odvedli k veliteli. Marně. Zmizela jeho poslední naděje. Nikdo z vyšších šarží neměl zájem s ním jednat. Nákladní vůz ho i s Umannem 9. května převezl do plzeňských kasáren. Čekala je tam zima a hlad. „Za ranního šera 10. května mě probudil hluk. Zaslechl jsem, jak někdo říká, že si kdosi podřezal tepny. Hledal jsem Konrada, ale jeho místo bylo prázdné. Viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu,“ vypověděl později Umann.

Konrada Henleina 12. května 1945 pohřbili na ústředním plzeňském hřbitově, do společného hrobu. Na veřejnost o jeho smrti dohromady nic neproniklo. Až teprve 23. června 1945 plzeňský list Nový den přinesl krátké oznámení: „Ve vazbě v Plzni skončil hned v prvních revolučních dnech sebevraždou vůdce našich nacistických Němců K. Henlein. Podřezal si zbaběle žíly na rukou sklíčky svých brýlí, aby se nemusel zodpovídat za své zločiny na českém národu.“ O Henleinovu odchodu ze života existují různé verze. Podle jeho pobočníka Umanna si měl proříznout obě tepny břitvou. Je však dost nepravděpodobné, že by vězňům nechali jejich toaletní potřeby. Spekuluje se i o tom, že Henlein ukrýval v botě žiletku, kterou pak spáchal sebevraždu. Co když si ale život nevzal sám? Ještě čtyři dny před smrtí Henlein skálopevně prohlašoval, že si na život nesáhne. Těžko říci, zda tak rychle změnil názor.