Adolf Hitler nařídil v pátek 25. srpna 1939, že útok na Polsko se odehraje příští den. Nakonec k tomu ale nedošlo. Proč? Odepírala mu snad armáda poslušnost? Ne, to jen v kritických okamžicích osudově selhal ten, kdo všechny kolem sebe vyzýval k železné germánské tvrdosti. Už od rána svírala Berlín tíseň. Nešlo se dovolat do žádného evropského města. Na letišti Tempelhof vládl zmatek. Letecký provoz náhle a bez vysvětlení ustal. Vojenští atašé cizích zemí nesměli opustit hlavní město. Zrušilo se železniční spojení s Polskem. 25. srpen 1939 byl nabitý dramatickými událostmi. Dění v hlavním městě Berlíně připomínalo přehřátý kotel, který hrozil výbuchem.

Předchozího dne večer se z Moskvy vrátil německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Z letiště okamžitě odjel do říšského kancléřství, aby Hitlerovi popsal jednání se Stalinem i svým protějškem Molotovem a symbolicky vůdci vložil do rukou dokument, který měl pro Němce cenu zlata. Šlo o německo – sovětskou smlouvu o neútočení, podepsanou 24. srpna 1939 krátce po půlnoci. Führer ji právem považoval za geniální tah. Dva diktátoři, patologicky zatížení touhou po moci, si prostřednictvím svých zmocněnců podávali ruce. Smlouva měla tajný dodatek o rozdělení Polska. Nyní nadešel čas úderu. Konečný rozkaz k válce musel ovšem na vrchní velení Wehrmachtu dojít den před intervencí a to nejpozději do tří hodin odpoledne, jinak se nedal gigantický útočný stroj uvést do chodu. Hitler byl nervózní. Netrpělivě očekával zprávy z hlavních měst Anglie a Francie. Myslel si, že tam jako důsledek německo – sovětského paktu vypuknou politické krize. Tiskové agentury však o něčem takovém mlčely. Na 13:30 si tedy pozval britského velvyslance Nevilla Hendersona, kterému sdělil, že německo – polský problém se musí vyřešit a také se vyřeší. Poté by byl Hitler připraven přistoupit k Anglii s velkolepou nabídkou, která by zaručila existenci britského impéria i případnou německou pomoc. Henderson mu slíbil, že s návrhem seznámí své nadřízené v Londýně.

( Německé jednotky dostaly rozkaz o zrušení útoku na Polsko jen nedlouho před vyražením ze svých výchozích pozic )

Čas neúprosně běžel. Ve 14:30 volal italský velvyslanec s omluvou, že z Říma ještě nedošla několikrát urgovaná Mussoliniho odpověď na tajné Hitlerovo sdělení o blížící se válce. Führer však už nemohl otálet, pokud měly operace začít ráno. Do chvíle, kdy bylo třeba vydat rámcový rozkaz, zbývalo jen pár minut. Musel říct ano, či ne. Uvažoval hlavně o tom, jak se zachovají vlády Anglie a Francie. Nešly do ozbrojeného střetu s Německem kvůli Československu, půjdou nyní kvůli Polsku? Byl přesvědčen, že nepůjdou. Pak se rozhodl, že bude válka. Hitler k sobě dvě minuty po 15. hodině povolal hlavního pobočníka, plukovníka Schmundta. Nařídil mu vojenský nástup proti Polsku na sobotu 26. srpna 1939, na 4:30. Krátce poté už všechny armádní spojovací prostředky kódovaně tlumočili: Fall Weis, 1 y = Tag = 26.8., Uhrzeit 4,30. Během půlhodiny obdržely rozkaz všechny jednotky ,kterých se nástupný plán týkal. K úderu se chystalo 14 tankových divizí, tedy přes 6 000 obrněných vozidel a tanků,  68 000  motorových vozidel, na letištích byly připraveny obsluhy více než 2 000 letadel.

Zbývalo již jen odpoledne a po něm neklidná noc. Francouzského velvyslance přijal říšský kancléř v půl šesté. Už to byla jen formalita, ale Führer Roberta Coulondrea ujišťoval, že vůči Francii nechová žádné nepřátelské úmysly. Dal však také najevo, že na další polské provokace odpoví Německo silou. Audience končila těsně před šestou hodinou. Krátce po ní se ale velký vůdce zhrotil. Zkraje týdne žádal od svých generálů bezohlednou rozhodnost, nyní však stačily dvě špatné zprávy, aby se z něho stal váhavý opatrník. Italský velvyslanec Attolico přinesl nejprve Mussoliniho odpověď na Hitlerovo oznámení, že ráno udeří proti Polsku. Odpověď z Říma však byla taková, že Itálie zatím nemůže jít do války. Lidem kolem Mussoliniho se zřejmě nelíbil Hitlerův zlozvyk stavět své partnery před hotovou věc. Itálie byla připravena Německu okamžitě pomoci pouze v případě, že jí Hitler pošle okamžitě velké množství vojenského materiálu a surovin. Následoval zcela nereálný seznam, k jehož dopravě by bylo potřeba 17 000 nákladních vlaků. To Hitlera zlomilo. Navíc téměř současně přišla z Londýna zpráva, že byla uzavřena britsko – polská spojenecká smlouva. Hitler cítil, že potřebuje získat alespoň trochu času. Vytvořit podmínky k tomu, aby Německo nemuselo osudově bojovat na dvou frontách. Napřed vyřídit Polsko a do té doby si zajistit na západě klid. Uzavření smlouvy mezi Londýnem a Varšavou ještě neznamenalo, že bude ve všem dodržena. Itálie tedy zatím zůstala mimo a vázala Francouze. Než se vše vyjasní, uběhne několik dní. Té doby se musí využít. Hitler se musel pokusit přesvědčit světové veřejné mínění, že viníkem současného veřejného napětí je jen a jen Polsko.

( Kolona německých obrněných vozidel, čeká na signál k zahájení postupu )

Zossen, to bylo na první pohled nenápadné městečko jižně od Berlína. Široké ulice mezi nevelkými domy, zahrady plné květin. Stačilo však projít dveřmi některého z domů a člověk se ocitl v jiném světě. Široké střechy jako divadelní kulisy totiž kryly přístup do šachet, vedoucích hluboko pod zem. Skutečný Zossen se rozkládal dole. Mohutné železobetonové kryty odolné proti nejtěžším bombám, kilometry chodeb, rozměrné operační sály, spleť kabelů, která jako síť nervů spojovala tento hlavní stan vrchního velitelství německých pozemních sil s každou, i sebevzdálenější jednotkou. Prvního důstojníka operačního oddělení, plukovníka Adolfa Heusingera, teď přímo z říšského kancléřství volal do Zossenu náčelník štábu branné moci, generál Alfred Jodl. Jodl tlumočil Hitlerovy dotazy zda lze pohyby vojsk zadržet a před svítáním vrátit do výchozích pozic. Heusingerovi tato slova vyrazila dech. Nechápal co se stalo. Itálie cukla a Anglie se postavila za Polsko. Jodl se znovu zeptal jestli půjde jednotky vrátit. Heusinger odpověděl, že záleží na možnostech spojení. Okamžitě pak volal generálporučíku Fellgiebelovi, náčelníku spojovacích jednotek a ptal se ho, jestli se může všechno zastavit.

Fellgiebel vybuchl vzteky a řekl Heusingerovi, že za krajní křídla na Slovensku a ve Východním Prusku nemůže ručit, ale na jiných úsecích fronty by to snad šlo. Heusinger obratem informoval Jodla a ten dodal, ať to Fellgiebel bere jako rozkaz a zkusí vše, co je v jeho silách. Následné dění vstoupilo do dějin válečného umění. Fellgiebelovi spojovací specialisté pod tlakem nejen minut, ale poté i vteřin konali nemožné. V pamětech polního maršála Ericha von Mansteina zůstala zmínka, že motorizovaný pluk na východním  Slovensku byl uprostřed noci zastaven jen tím, že pověřený důstojník přistál s lehkým spojovacím letounem Fi – 156 Storch vedle čela kolony, která postupovala k hranici. Co chvíli volali vojáci do Zossenu z Berlína a ptali se na stav dění. Fellgiebel a Heusinger odpovídali jednohlasně, že dělají vše co se udělat dá. Téměř to vyšlo. Jen na několika místech, například v tehdy polských Mostech u Jablunkova, kam pronikla speciální jednotka německého Freikorpsu, se náročná válečná režie vymkla z kontroly. Válka tedy zatím nezačala. Světu zbývalo ještě 150 hodin míru navíc. Repríza toho, co se mělo odehrát za úsvitu 26. srpna, se ale už konalo 1. září 1939. Německým úderem na Polsko a následným zákeřným vpádem Rudé armády do východní části přepadené země ( 17. září ), začala nejničivější válka v lidských dějinách.