Obtloustlý muž se převalil na lůžku a odsunul se od těla svého spolunocležníka. Teprve svítalo, přesto se ale na chodbě rozlehlého venkovského penzionu rozléhalo dupání. Dveře pokoje se náhle rozletěly a dovnitř vkročil muž s bičíkem v ruce. Heil můj vůdce, pozdravil ho z postele onen tlustý muž. Jsi zatčen, Röhme, prohlásil Adolf Hitler a znechuceně se rozhlédl kolem sebe. Prázdná láhev od kořalky, rozházené oblečení a dva muži v posteli, kteří nevypadali, že by se tu modlili otčenáš. Ve vedlejších pokojích to nebylo o nic lepší. Ideál mužného přátelství ve zbrani i na loži, které ještě donedávna nacistický vůdce toleroval, byl nyní už neúnosný. Pod záminkou likvidace homosexuální neřesti v SA, tedy v úderných oddílech NSDAP, proto Hitler provedl dokonalou čistku v řadách svých nepohodlných a nebezpečných odpůrců. Za svítání 30. června 1934 vyslala německá říše jasný signál: Jsi homosexuál? Budeš mít problémy!

Ernst Röhm se nechal slyšet, že je nezralý a zkažený a že proto dává přednost válce a nepokojům před starým dobrým buržoazním pořádkem. Obtloustlý rudolící hrubián, který mezi svými hnědokošiláči, tedy příslušníky SA, šířil lásku k myšlenkám socialistické revoluce, ale také k mužskému pohlaví. Do vedoucích míst této v podstatě neoficiální armády ostatně dosazoval muže, kteří mu byli blízcí svou sexuální orientací. Bylo jedno, zda to byl hotelový vrátný nebo hodinář. Stačilo, když se hrdě hlásil k tomu, že je homosexuál, že se rád rve a projevuje dost krutosti. Röhm jim slíbil, že budou žít po vzoru válečnických reků Sparty, v mužném světě. Dokonce měl vizi, že v novém společenském řádu bude homosexualita považována za vyšší vzor chování. Přesněji řečeno její mužská forma.

( Ernst Röhm, homosexuální velitel SA )

Hitler zprvu nad tímto homosexuálním bratrstvem přivíral oči. Röhm byl jeho blízký spolupracovník. Dokonce si s ním vedle svého řidiče jako s jediným ze svých stranických kolegů tykal. Ovšem poté, co byl vůdce NSDAP 30. ledna 1933 jmenován říšským kancléřem a nacisté se dostali na vrchol moci, byl s tolerancí homosexuálů konec. Čekal je tvrdý úder. Ve velkém sále proslulého berlínského podniku Eldorado se setmělo. Z podia se ozývaly slova francouzského šansonu. Toto shromaždiště berlínských homosexuálů mělo své jméno i daleko za hranicemi. Intelektuálové a smetánka sem chodili ze zvědavosti nebo se prostě jen pobavit. Dalo se tu narazit třeba na herečku Marlene Dietrichovou, z Čech si sem odskočili spisovatelé Josef Hora a Marie Majerová. Rád sem chodil i Röhm se svou pánskou společností. Konečně mohli muži odložit hnědé košile, převléct se do společnosti, třeba i do ženských šatů. Proslulý podnik byl totiž zároveň rájem transvestitů. Ovšem jen do března 1933. Tehdy totiž nacisté oblíbený lokál bez pardonu zavřeli. A nastolili novou morálku.

Nacisté se rozhodli, že vypálí tento stánek neřesti a 6. května 1933 zaútočili na berlínský Institut sexuálního výzkumu. Tuto instituci přitom založil už v roce 1918 německý lékař a jeden z nejproslulejších sexuologů Magnus Hirschfeld. Jeho zájem poutali především homosexuálové a travestismus. Teprve po jeho smrti se rozšířily zprávy, že se o ně nezajímal jen teoreticky. V kruhu Hirschfeldových dobrých přátel se o něm mluvilo jako o tetičce Magnesii. Co zkoumal, to také prožíval. Jeho výzkumy se dočkaly světového věhlasu, on sám však jako žid a pacifista ležel nacistům v žaludku. Napadali jeho přednášky i jeho osobně, až ho donutili k emigraci. Pak zaútočili na ústav, pálily knihy a dokumentaci, výsledky jeho 50leté práce. Ovšem nebyla to jen bezhlavá a demonstrativní akce. Ti, kteří plenili, měli důkladné seznamy materiálů, jež měli vyhledat a spolehlivě zlikvidovat. Zatímco se lidé v kinech ve filmovém týdeníku dívali na to, jak hoří zakázané knihy, fotografie a osobní spisy, mnozí nacističtí pohlaváři si s úlevou vydechli. Pravda o jejich deviacích, o nichž byly pečlivě vedeny záznamy v institutu, tak už nikdy nevyšla najevo.

( Edmund Heines, pravá ruka Ernsta Röhma, dodával chlapce na divoké orgie, kterých se sám rovněž zúčastňoval )

Máslo na hlavě měl přitom i sám Hitler. Co kdyby se teď začaly probírat jeho hříšky z mládí? Jeho vztahy s chlapci? Jako homosexuál se nikdy veřejně neprojevoval, to ale neznamenalo, že by v něm kdesi uvnitř nedřímala láska k mužům. Už jako 20letý bydlel ve Vídni v jedné místnosti se stejně starým Augustem Kubizekem. Nosili stejné oblečení. Kubizek se zmínil, že je lidé považovali za bratry a tak to prý chtěli. Následující roky trávil Hitler v mužském domově, kde o něžné vztahy nebyla nouze. Žil tam se svým vrstevníkem Rudolfem Häuslerem. Důvěrně si říkali Adi a Rudi. Ovšem nikdy nevyšlo najevo, zda toto i další Hitlerova mužná přátelství měla nějaký erotický podtón. Heinrich Himmler hřímal, že vymítí tohle hnědokošilaté perverzní svinstvo a spolu s Hermannem Göringem neustále ponoukal svého vůdce, aby ostře zakročil proti Röhmovi a jeho armádě. Bombardovali proto vůdce smyšlenými zprávami o tom, že Röhm chystá puč. Hitler ze solidarity ke starému stranickému soudruhovi a příteli se zákrokem váhal. Když se ale začalo šuškat, že nad ním drží ochranou ruku také proto, že i jemu osobně není homosexuální orientace vzdálená, tak rychle obrátil. Dokonce i fašista Benito Mussolini Hitlerovi při jeho návštěvě v Itálii v červnu 1934 dal jasně najevo, že chování některých členů jeho doprovodu Italy pobouřilo. Mussolini Hitlerovi doporučil, že pokud bude chtít zachovat prestiž svou a svého režimu, bude se muset některých kolegů zbavit. Hitler nakonec přistoupil na to, že pod záminku morální očisty se zbaví svých potencionálních mocenských konkurentů.

V penzionu Hanslbauer v Bad Wiessee jižně od Mnichova všechno ještě spalo. Hitler si tu dal na 30. června 1934 před polednem schůzku s vrchním velitelem SA. Přijel však už za úsvitu. Věděl, že hnědokošiláči tu byli od předchozího dne, aby si mohli ještě večer před jednáním povyrazit. Se svým doprovodem pak zamířil k pokojům. Edmundovi Heinesovi, pravé ruce Ernsta Röhma vyhrožoval, že jestli nebude do pěti minut oblečený, nechá ho na místě zastřelit. Heines obvykle obstarával chlapce pro orgie. Hitler ho nyní načapal při postelových hrátkách teprve s 18letým mladíkem. Vůdcova suita z postele vytáhla i ostatní muže z hotelových pokojů a nahnala je do místní prádelny. Čekala je brutální smrt. Masakr probíhal souběžně i v jiných částech země. Při noci dlouhých nožů, jak se akci říká, byli hromadně zavražděni členové SA a nejen oni. Gestapo pod rouškou morální očisty likvidovalo všechny nepohodlné osoby a vyřizovalo si staré účty. Sám Göring se účastnil chladnokrevné popravy Kurta von Schleichera, posledního kancléře předchozího režimu – Výmarské republiky. Spolu s manželkou ho zavraždili v jejich domě na předměstí Berlína.

( Ozbrojená stráž hlídá své protivníky při noci dlouhých nožů )

Smrti neunikl ani další Röhmův oblíbenec, bývalý vyhazovač v nočním gay klubu Karl Ernst. Zatkli ho na severu v Brémách, kde se jako čerstvě ženatý právě chystal se svou chotí nastoupit na loď a odplout na líbánky na ostrov Madeira. Místo plánované romantiky v dálavách ho čekala kulka v Berlíně. S Röhmem ale nacisté neudělali tak krátký proces. Poté, co ho sám Hitler vytáhl v bavorském penzionu z postele, nechal ho odvézt do věznice v Mnichově. Stále váhal co s ním. O dva dny později nakonec nařídil, aby Röhmovi do cely přinesli zbraň. Sám se však zbraně nechopil a tak ho na místě zastřelili jeho hlídači. V paragrafu 175 říšského trestního zákoníku z roku 1871 se psalo, že muž, který se dopustí trestné obscénní činnosti s jiným mužem, bude potrestán vězením. Za smilstvo proti přírodě, které bylo považováno za trestný čin, hrozilo plnoletým mužům vězení až v délce pěti let. Nacisté ovšem přitvrdili a zmíněný paragraf vylepšili. K naplnění skutkové podstaty stačil jen kontakt pohledem nebo pohlazením. I trest se zpřísnil – deset let nucených prací nebo doživotí. Jaká to skvělá metla pro odpůrce říše. Stačil šikovný agent – provokatér a homosexualita se dala přišít kdekomu. K zatýkání homosexuálů patřili i razie v jejich domovech nebo v bydlištích jejich sympatizantů. Cíl byl jediný. Nacističtí vůdcové potřebovali zajistit inkriminující materiály proti sobě samým, zničit důkazy o vlastních prohřešcích. Jejich někdejší partneři i prostituti pro ně byli nebezpeční.

Nedalo se ovšem říci, že by nacisté byli takoví moralisté, které by vztah mezi stejným pohlavím nějak pohoršoval. Ostatně homosexualita měla v Německu silné kořeny a ne bez příčiny se jí říká německá neřest. Himmler se rozhodl homosexuály vymýtit jako slepice, které nenesou. Začal ve vlastních řadách, v elitních jednotkách SS. Zpočátku se domníval, že homosexuály převychová tím, že je nažene do nevěstinců a přinutí je přeškolit se na ženy. Později ale kapituloval. Sáhl po radikálnější léčbě a vyloučil je z řad SS, pak je poslal před soud a nakonec do koncentračního tábora. Známý herec Gustaf Gründgens měl slabost jak pro ženy, tak pro muže, přesto se růžovému osudu dokázal vyhnout. Podle Emmy, manželky Hermanna Göringa byl dokonalý a na scéně okouzlující. Její manžel kvůli tomu herce místo do koncentračního tábora poslal na post šéfa Státního divadla. Chtěl po něm jen maličkost, musel spolupracovat, hrát v propagandistických filmech. A zatím desítky tisíc německých homosexuálů si vyzkoušeli scénu hodně vzdálenou od té divadelní – Appelplatz v koncentračním táboře.

( Růžový trojúhelník, označení, které byli povinni nosit všichni homosexuálové )

Na muže, označené růžovými trojúhelníky se v koncentračních táborech snášelo opovržení a útoky ze všech stran. Do hnusnejch buzíků jim nadávali i jejich spoluvězni a své choutky si na nich ukájeli dozorci, z nichž byli mnozí sami homosexuálové. Ze začátku žili homosexuálové v barácích spolu s ostatními vězni, ale záhy je izolovali ve zvláštních budovách, aby nemohli ani pohledem navazovat kontakty mimo vlastní komunitu. V noci museli spát pod zvláštním dozorem s rukama na dece, masturbace byla přísně zakázána. Na provinilce čekali kruté tresty. Nezřídka se stávalo, že růžové trojúhelníky posloužili esesákům jako terče ke střelbě. Samozřejmě i s jejich nositeli. Homosexuální vězni se proto ze všech sil snažili si místo nich raději opatřit Davidovu hvězdu, třeba z oblečení po mrtvých židech. Chtěli se zoufale zbavit svého růžového osudu.

V bavorském koncentračním táboře Flossenbürg poblíž československých hranic Himmler zavedl pro růžové vězně zvláštní druh převýchovy. Nechal tu zřídit vězeňský nevěstinec a homosexuálové ho museli povinně navštěvovat, aby se vyléčili. Přitom je vedení tábora sledovalo kukátky ve dveřích pokojů,z da plní rozkaz. Ještě hůř dopadli ti, kteří se dostali do rukou lékařů. Hormonální léčbu nebo kastraci metodou ozařování mnozí nepřežili. Život si nezachránili ani ti homosexuálové, kteří se nechali vykastrovat dobrovolně, když jim jejich věznitelé slíbili, že je pak propustí. Ve skutečnosti je místo toho odesílali na východní frontu. Himmler nechtěl vidět žádné růžové trojúhelníky a jeho pohunci se činili, aby mu vyhověli. Statistiky obětí mezi homosexuály, kteří v táborech zahynuli se různí. Mluví se o milionu i o „pouhých 15 000.“ Mnozí lidé se totiž dostali na růžové seznamy nedopatřením. Třeba tak, že nacisté našli jejich jméno v cizím zápisníku. Dotyčný je pak marně přesvědčoval, že s majitelem zápisníku neměl žádný sexuální kontakt. Na ty, kteří nacistická zvěrstva přežili, však po válce čekala další trpká zkušenost. Některé hlasy ozývající se při vzpomínkových setkáních na holocaust říkali, že protinacistický odboj byl hrdinským činem a homosexuálové dostali za svou deviaci jen zasloužený trest. Přeživší nebo jejich rodiny neradi viděli, když se hrdinové odboje, kteří trpěli v nacistických táborech, házeli do jednoho pytle s růžovými vězni. Nevoli vzbuzoval často jenom smuteční věnec s nápisem Deportování homosexuálové. Mnohdy se homosexuálové, kteří přežili, nedočkali ani rehabilitace a odškodnění. Růžový trojúhelník mají zkrátka už přišitý navždy.