Rok 1942 byl pro německé ponorky úspěšný. Američané jen pomalu začali organizovat konvoje u svých břehů a vlčí smečky tam nacházely bohatou kořist. Výzkum a vývoj nových zbraní šel ale rychle dopředu a eskortní lodě dostávaly mnohem účinnější přístroje a zbraně. Na obou stranách se také do boje ve větším měřítku zapojila letadla, která se v pozdějších letech stala postrachem ponorek. Německé U – booty typu VII a IX byly stále vylepšovány, zvyšoval se jejich akční rádius i hloubka ponoru a pro zavedení nových typů zatím nebyl důvod. Úplně jinak to ale vypadalo na straně Spojenců. USA začaly urychleně zavádět konvojový systém a snažily se pomoci Britům, neměly ale žádná protiponorková plavidla, takže ochranu musely zajišťovat torpédoborce, jichž byl stálý nedostatek. Jejich průmysl přecházel na válečnou výrobu, zatím to však nebylo nijak zvlášť znát.

Britové intenzivně pracovali na zlepšování eskortních plavidel a výcviku posádek. Pod vedením zkušeného velitele a taktika, fregatního kapitána Robertse, vznikla speciální škola pro velitele eskortních plavidel, kde se analyzovaly všechny draze získané zkušenosti a hledaly se cesty k vylepšení boje s ponorkami. Při zkouškách vydávali velitelé příkazy jako při skutečné plavbě, všechny pohyby lodí přesně kopírovaly jejich modely, které posouvaly po podlaze příslušnice pomocného sboru námořnictva ( WREN ). Bylo vymyšleno mnoho taktických manévrů, pojmenovaných Artyčok, Blatouch nebo Ananas, které podle taktické situace měly vést ke zničení nebo zahnání útočících ponorek. I přes mnohdy bizarní názvy se tyto postupy většinou osvědčily i v praxi a sehranost plavidel eskorty útoky německých ponorek podstatně ztížila. Podrobným rozborem skutečných bojů se například zjistilo, že jedna ponorka často sleduje konvoj zezadu, nezapojuje se do boje a slouží jako informační základna jak pro německé velení, tak pro vlčí smečku kolem konvoje. Zničení nebo zahnání této ponorky mohlo mít rozhodující vliv na přežití obchodních lodí a tak byly vypracovány taktické manévry pro tuto i mnoho dalších situací.

( Posádka německé ponorky se chystá zakotvit ve svém domovském přístavu )

Změn doznala také německá taktika. Po obsazení Francie začala v oblasti Atlantiku působit letecká jednotka KG 40 s dálkovými bombardovacími a průzkumnými letouny Focke – Wulf Fw 200 Condor. Tyto stroje byly schopné vydržet ve vzduchu mnoho hodin a po objevení konvoje navedly na zjištěnou pozici ponorky. Konvoje zpočátku neměly žádné letecké krytí a s Condory se nebyly schopny vypořádat. Na jaře 1941 byl problém již natolik kritický, že došlo k realizaci projektu CAM, kdy vybrané obchodní lodě dostaly katapult se stíhacím letounem. Při zpozorování německého letadla byl letoun vystřelen svazkem raket z ocelové dráhy namontované na palubě, provedl útok a pak přistál na hladině, nebo odletěl na nejbližší spojenecké letiště. V případě přistání na moři se zachránil pouze pilot a proto byly k této službě vyčleněny letouny s končící životností. Admiralitě bylo jasné, že tento projekt je pouze nouzové opatření a následně schválila také projekt MAC, což byly nákladní parníky přestavěné na eskortní letadlové lodě. Z jejich palub startovaly zastaralé, ale stále oblíbené letouny Fairey Swordfish nebo americké stíhačky Grumann Wildcat. První z těchto lodí byla přestavěna z internovaného německého parníku Hannover a dostala jméno HMS Audacity. První konvoj doprovázela v září 1941 a její letouny sestřelily jednoho Condora. Tuto loď zničila ponorka U – 751 při doprovodu konvoje v prosinci 1941, ale i za krátkou dobu její služby se prokázala správnost této koncepce a Britové začali s budováním dalších doprovodných letadlových lodí.

Spojenci se snažili zavést co nejrychleji detekční přístroje umožňující zachytit ponorku  a na základě získaných informací ji zničit. Jedním z nich byl radar, známý již před válkou, ale používaný pouze v protiletadlové obraně. První lodní radary typu 286, které přicházely do služby koncem roku 1940, měly pevně nastavený pátrací rozsah s půlkruhovou výsečí. Jako každé nové zařízení měl i radar své dětské nemoci a jeho obsluze často chyběly potřebné zkušenosti. Radar s vlnovou délkou 1,5 m také nebyl pro vyhledávání námořních cílů příliš vhodný, základní výzkum ale umožnil v roce 1942 nasadit radar pracující v centimetrovém pásmu, který byl schopen zachytit vynořenou ponorku a později pouhý její periskop. Bylo jím vybaveno stále více eskortních lodí a pro německé ponorky přestaly být hladinové útoky bezpečné.

( Čtyřmotorový Focke – Wulf Fw 200 Condor německé KG 40 )

Dalším zajímavým přístrojem byl vysokofrekvenční zaměřovač vysílaného signálu HF/DF, přezdívaný Huff duff. Tento přístroj umožňoval zaměření vysílačky pomocí pobřežních stanic a později i aparatur namontovaných na lodích. Ponorky byly závislé na rádiové komunikaci a kvůli vysílání se musely vynořovat. Britové vybudovali síť zaměřovacích stanic, které byly schopné dodat do centrály azimuty zachycených vln. Ta je vyhodnotila a vyslala varovnou zprávu pro lodě nacházející se poblíž. Zpočátku nebyla přesnost velká, řádově v desítkách kilometrů, po vylepšení systému a vycvičení obsluh už ale bylo možné posílat lodě eskorty na podezřelé místo tak rychle, aby ještě stihly ponorku zachytit na hladině nebo těsně po ponoření. Tento systém byl sice poněkud těžkopádný, už v roce 1940 byly ale provedeny první pokusy nasadit HF/DF na lodích. Po těžkých ztrátách přišly v polovině roku 1941 do výzbroje vylepšené prototypy přístroje FH3, který umožňoval rychlé zaměření vysílačky při spolupráci více lodí. Nejvíce byly ohroženy ponorky řídící činnost vlčí smečky, protože pluly na hladině a pokud je eskortní lodě potopily, nebo alespoň donutily k ústupu, dostal konvoj šanci rychlou změnou kurzu přerušit kontakt s nepřítelem, který jej pak musel znovu vyhledávat. Při pátrání se ovšem musel vynořit a tak hra na kočku a myš pokračovala pořád dál. Němci nikdy tento přístroj neodhalili a mysleli si, že vynořené ponorky zachytil radar, i když mnoho velitelů podávalo hlášení o útocích eskorty brzy po rádiovém vysílání.

Samozřejmě nelze pominout ani dešifrování německých zpráv zakódovaných systémem Enigma. Poté, co se podařilo získat šifrovací přístroj s tabulkami a dalšími materiály, které ukořistila britská přepadová skupina z lodi HMS Bulldog v ponorce U – 110, šly dešifrovací práce rychle dopředu. V červnu 1941 už britská Admiralita mohla na základě rozluštěných depeší odklánět konvoje z oblastí, kde číhaly vlčí smečky a to až do dubna 1942. V té době zavedlo německé námořnictvo vylepšenou čtyřmotorovou Enigmu, ovšem už v prosinci 1942 zvládly britské dešifrovací týmy v Bletchley Parku i tento problém a pak už si Spojenci četli německé depeše až do konce války. Po zaměření ponorky vyrazila na místo plavidla eskorty, která začala shazovat hlubinné pumy jak bočními, tak záďovými vrhači. Podle pokynů obsluhy sonaru byly podle odhadované hloubky ponorky nastaveny tlakové roznětky a ty potom vybuchovaly v moři. Tlakové vlny mohly poškodit spoje pláště ponorky a zatopit ji, nebo mohly zničit její baterie či jiné důležité agregáty. Poškození baterií bylo obzvlášť nebezpečné, protože se z nich uvolňoval jedovatý chlór. Potom ponorce nezbývalo, než se rychle vynořit, pokud to ovšem bylo ještě možné. Hlubinné pumy měly ale i své nevýhody. Loď musela nad ponorkou přejet a teprve potom shodit své nálože, takže zkušený kapitán měl trochu času změnit hloubku nebo pozici. Rovněž z výbuchů pum se dalo usoudit, zda se eskortní loď blíží, nebo vzdaluje.

( Úspěšný návrat ponorky z bojové akce byl záminkou k uvítání posádky květinami a námořní kapelou )

Uvedené nevýhody Britové znali a proto vyvíjeli nové zbraně, které by ponorku nijak neupozornily na blížící se nebezpečí. Začali zkoušet lodní minomety střílející z lodní přídě. K poškození ponorky ale nestačila jedna střela, protože zaměřovací zařízení nebyla příliš přesná. Pro tento účel byl proto postaven speciální výmetný blok schopný vystřelit naráz 24 minometných střel o váze 30 kg do vzdálenosti asi 200 m před lodí. Rozptyl byl nastaven tak, aby tvořil elipsu o délce zhruba 30 m, což byla si polovina délky německých ponorek. Zbrani se říkalo ježek ( Hedgehog ), protože po vystřelení trčely ze zařízení trny, na něž s nasazovaly střely. Tato zbraň byla prakticky nehlučná  nezávislá na hloubce, ve které ponorka plula. Loď nemusela přejet nad ponorkou a střely vybuchovaly pouze nárazem, takže ty, které minuly, se tiše potopily. Obsluha sonaru mohla okamžitě provést další zaměření, zatímco při použití hlubinných pum musela počkat, až se moře uklidní. Ježek se sice zpočátku setkával s nedůvěrou posádek, ale brzy prokázal svou funkčnost a na své konto si do konce 2. světové války připsal asi 50 zničených ponorek.

Princip ježka se osvědčil, nevýhodou však zůstával jeho malý dostřel, protože sonar měl minimální dosah 200 – 250 m a na kratší vzdálenost už nefungoval. V roce 1943 byl proto úspěšně vyzkoušen vylepšený vrhač Squid ( Oliheň ), který střílel tři projektily o hmotnosti 160 kg na vzdálenost přes 600 m. Obsluha sonaru určila před výstřelem velmi přesně vzdálenost ponorky a po výstřelu dopadly na ponorku střely v trojúhelníkovém rozptylu. Bylo zvykem montovat na loď dvě olihně, protože kvůli hmotnosti střel se nabíjely obtížněji než ježek a loď tak mohla rychle vypálit druhou salvu. Šlo o nejúčinnější protiponorkovou palubní zbraň vyvinutou za války a používanou ještě dlouho po ní. Eskorty dostaly i nová protiponorková plavidla, převyšující ve výkonech lodě třídy Flower. Byly to fregaty třídy Black Swan, které potom zůstaly hlavními plavidly eskorty až do konce války.

( Korveta HMS Cygnet třídy Black Swan )

Eskortní lodě s novou výzbrojí byly pro ponorky nebezpečné, zbraní vskutku smrtící se ale stala letadla. Na začátku války neměla RAF ani USAF stroje schopné pokrýt trasu konvojů v celé její délce, takže ve slepém místě uprostřed Atlantiku měly ponorky trochu snazší život. To se ale změnilo s příchodem létajících člunů Short Sunderland, PBY Catalina a bombardérů B – 24 Liberator, které vzlétaly z Velké Británie, Islandu a východního pobřeží USA. K dispozici byly také palubní letouny z eskortních letadlových lodí, které mohly útočit kdekoli na trase konvoje. Letouny nesly hlubinné pumy nebo rakety a orientovaly se pomocí palubního radaru. K hlídkám nad Biskajským zálivem byla vyčleněna i 311. čs. bombardovací peruť a někteří letci v něm našli  i svůj hrob. Ponorky měly proti letadlům jen slabou výzbroj a proti vzdušnému útočníkovi je navíc varovaly pouze jejich hlídky a to už bylo často pozdě. Američané kromě toho sestavili první přístroj na detekci magnetických anomálií ( MAD ), reagující na ocelovou hmotu ponorky pod vodou. Tyto detektory měly sice omezený dosah, jimi vybavené létající čluny Catalina však v kombinaci se speciálními pumami dosáhly značných úspěchů proti U – bootům v Gibraltarské úžině. Spojenci vylepšovali po celou válku taktiku spolupráce svých letadel a lodí tak, že v roce 1944 Němci ztratili při jednom z útoků na konvoj více ponorek, než potopili lodí. V Biskajském zálivu byli schopni vysílat dálkové stíhačky z Francie, aby ničily hlídkové letouny, ani to ale nebylo jednoduché.

Ani Němci samozřejmě nespali a vyvíjeli nové detekční přístroje a zařízení snižující možnost zachycení svých ponorek. Nejdříve to byl tzv. Schnorchel, trubice umožňující spuštění dieselových motorů a tím i dobíjení baterií pod vodou. Celá operace byla ale obtížná, protože se mohlo stát, že při větším vlnobití se zatopí trubice a tím i motory. Ponorka byla rovněž lépe zachytitelná, protože rachocení dieselů bylo dobře slyšitelné hydrofony na eskortních lodích, zatímco naslouchací zařízení ponorky bylo hlukem na palubě vyřazeno z činnosti. Ponorka při nabíjení stála na místě v periskopové hloubce, kde tvořila ideální cíl a nemohla zachytit blížící se nebezpečí. Novější radary byly navíc schopny zachytit i trubice šnorchlu, vyčnívající z moře. Nebylo to tedy o mnoho lepší než nabíjet baterie na hladině, protože tam je našly radary letadel a lodí. Spojenci byli tudíž schopni ke konci války některé ponorky uštvat pouze tím, že jim nedovolili vynořit se na tak dlouho, aby dobily baterie, takže se dříve nebo později stejně musely vynořit. Vznikly sice studie a prototypy pohonu na chemické bázi, u něhož nebylo vynořování nutné, tento problém se však do konce války nepodařilo vyřešit.

( Snímek vysunutého Schnorchelu, který umožnil ponorce použít dieselové motory i přesto, že byla ponořená )

Dalším obranným přístrojem byl detektor radarových vln, který byl ale často naladěn na špatnou vlnovou délku, protože Němci neznali parametry spojeneckých přístrojů. Navíc při vynoření vydával varovný signál skoro pořád, protože v okolí konvoje bylo příliš mnoho radarů jak na lodích, tak na palubách letadel. Až v září 1944 dostaly ponorky skutečně účinný radarový detektor, jenže to už na průběh války nemohlo mít vliv. Přišly i nové typy ponorek, k jejichž nasazení však došlo až příliš pozdě a proti příliš velké přesile na to, aby něco změnily. Němci například také zavedli stavebnicový systém, v jehož rámci různé továrny stavěly prefabrikované části trupu, které se pak rychle smontovaly, takže se minimalizovala doba pobytu ponorky v loděnicích. Do výzbroje byla zavedeny i tzv. dojné krávy, což byly ponorky vezoucí palivo a zásoby pro U – booty na moři, takže se nemusely vracet do přístavů. Informace o místě a času tankování však byly vysílány bezdrátově a zakódovány Enigmou, takže spojenecké letectvo bylo schopno proti nim zasáhnout. Obě ponorky musely být během „dojení“ na hladině, přičemž byly současně propojeny hadicí a lanem pro přepravu zásob nafukovacími čluny, takže představovaly ideální cíl. I počasí dokázalo tankování hodně ztížit a všichni byli nakonec rádi, že se ponorky mohly odpoutat. Pokusně byla zavedena antiradarová vrstva z kaučukových rohoží, kaučuk byl však vzácnou surovinou a tak se tato ochrana nijak nerozšířila.

Po vylodění v Normandii bylo stále obtížnější udržovat ponorkové přístavy na francouzském pobřeží. Některé z nich odřízli Spojenci postupem do vnitrozemí Francie, všechny se pak staly cílem neustálých náletů. Německá Todtova organizace postavila z tisíců tun betonu a oceli ponorkové kryty nezničitelné tehdejšími pumami. Problém byl však v tom, že ponorky musely z přístavů vyplouvat na hladině a často úzkými plavebními kanály. Okolí přístavů bylo sice chráněno protiletadlovými bateriemi, těch ale začínal být v polovině války nedostatek, protože mohutné spojenecké letecké svazy útočily i na jiné životně důležité cíle v Německu a obsazené Evropě. Němci také zavedli tzv. protiletadlové léčky, což byly ponorky s mohutnou protiletadlovou výzbrojí na palubě, které na sebe měly nalákat útočící letouny a poté je zničit. Jenže Spojenci měli ve druhé polovině války dost letadel na to, aby byli schopni ničit i tato plavidla. Díky Enigmě a hnutí odporu byli navíc informováni o plánovaných datech vyplutí a mohli přilétat skoro najisto.

( U – 642 zničená 5. července 1944 ve francouzském Toulonu )

Doby, kdy nálety prováděly zastaralé Blenheimy s lehkými pumami, byly pryč. Teď nastoupila rychlá Mosquita vyzbrojená kanony a raketami. V červnu 1944 dostaly britské bombardéry šestitunovou pumu Tallboy a později desetitunovou Grand Slam, které byly schopny rozbít stropy ponorkových bunkrů a zničit ponorky pod nimi. V roce 1945 už bylo nutno stáhnout ponorky do Německa, i to ale vyhovovalo spojeneckému letectvu, které tak mělo cíle koncentrované pouze do několika míst. Poté přišel konec války. Velkoadmirál Dönitz, jehož Hitler jmenoval ve své závěti říšským prezidentem, se stal nejvyšším hodnostářem Německa, vládl ale vlastně pouhým troskám. Po podepsání kapitulace dostaly všechny ponorky rozkaz k vynoření a pod bílou vlajkou a s eskortou lodí a letadel musely doplout do přístavů, kde je zabrali vítězové. Námořní válka tím skončila a zanechala po sobě jen nepotřebná plavidla a muže obou stran, kteří to všechno, často jen souhrou náhod přežili. Brzy však začala studená válka a ponorky dostaly atomové reaktory a rakety s jadernými hlavicemi. Hra na kočku a myš, nyní nesrovnatelně složitější a smrtonosnější, tak pokračovala dál ještě po mnoho let.