Japonci 7. prosince 1941 napadli americkou tichomořskou základnu Pearl Harbor na Havaji. Následně postupovali Tichomořím jako ničivá vlna tsunami. Zaútočili na Malajsii, Thajsko, Hongkong, Filipíny i na titěrné ostrovy Wake, Tarawa nebo Guam. Boje se přitom odehrávaly stovky mil od japonských ostrovů a tak není divu, že se obyčejní Japonci cítili naprosto imunní vůči jakémukoliv útoku ze strany nepřítele.

Japonský vrchní velitel Spojeného loďstva, admirál Isoroku Jamamoto však příliš spokojený nebyl. Americké letadlové lodě, síla nepřátelského námořnictva, v době útoku na Pearl Harbor v přístavu nebyly a zdrcujícímu náletu japonských letadel unikly. Vyhlášení války bylo navíc kvůli neschopnosti japonského velvyslanectví ve Washingtonu oznámeno až po provedeném útoku. To jim Američané nikdy nemohli odpustit. Japonci jen probudili spícího obra. Americký prezident Franklin D. Roosevelt potřeboval nějaké výrazné vítězství, jimž by pozvedl morálku civilistů i vojáků. Obrátil se na svou generalitu s požadavkem bombardovat Japonsko. Jeho přání však v té době nebylo možné splnit z technických důvodů. Žádný americký bombardér nedisponoval takovým doletem, aby mohl bombardovat japonské ostrovy a opět se vrátit na mateřskou základnu, vzdálenou stovky mil.

( Americké letouny B – 25 Mitschell, připravené na palubě letadlové lodi USS Hornet k náletu na Tokio )

Ponorkový kapitán Francis S. Low, důstojník štábu pro plánování námořních operací, nakonec přišel s nápadem bombardovat Japonsko náletem, při němž by stroje odstartovaly z palub letadlových lodí. Lodě měly dopravit letouny na vzdálenost 400 mil, zhruba 640 kilometrů od Japonska, což by bohatě stačilo posádkám, aby dosáhly japonských ostrovů. Problémem ale zůstával návrat bombardérů zpět. Myšlenka přistání na palubě, stejně jako na vodu a následné vylovení posádky, byla zavržena. Sovětský svaz nebyl v té době ve válečném stavu s Japonskem a tak odmítl přistání posádek amerických bombardérů na svém území. Zbývala tak jen Čína a ta americké prosby nakonec vyslyšela.

K náročnému úkolu byl vybrán střední armádní dvoumotorový bombardér B – 25 Mitschell. Novější B – 26 Marauder ještě nebyl pořádně odzkoušen. Navíc potřeboval pro start příliš velký rozjezd. Úkolem připravit stroje a letce na akci byl pak pověřen plukovník Jimmy Doolittle, známý jako civilní pilot a jediný letec, jenž přežil náročnou pilotáž rychlostního stroje Gee Bee R – 1 Racer. Posádky 16 strojů, které se měli operace zúčastnit, tvořili dobrovolníci od 17. bombardovací skupiny. Nikdo z nich nevěděl a ani netušil, co znamenal nácvik krátkých startů s odlehčenou výzbrojí a výstrojí. Dne 13. dubna 1942, v 06:00 ráno se na širém moři spojily dva americké námořní svazy ve složení dvou letadlových lodí USS Hornet a USS Enterprise a čtyř křižníků. Společně mířily k Japonsku. Dne 17. dubna se svaz nacházel již ve vzdálenosti 1 600 km od ostrovů. Následující den v ranních hodinách zahlédla hlídka z letadlové lodě USS Enterprise japonské rybářské plavidlo Nitto Maru, které za války sloužilo jako hlídkové.

( Plukovník Jimmy Doolittle připevňuje na jednu z pum japonskou medaili o přátelství a spolupráci, které Japonci věnovali Američanům před válkou )

To, co se nepovedlo námořním stíhacím letounům Wildcat, startujícím okamžitě z paluby USS Enterprise, podařilo se křižníku USS Nashville, ale až po půlhodině od chvíle, kdy zasáhl do akce. Likvidace japonské hlídkové lodě tak trvala téměř hodinu. Za tu dobu stačila posádka Nitto Maru odeslat depeši o nepříteli. Japonské velení okamžitě učinilo opatření. Vyslalo průzkumné letouny a povolalo zpět letadlové lodě admirála Čuičiho Naguma z Indického oceánu. Naštěstí pro Američany japonské velení předpokládalo, že americký svaz provede útok nejdříve ze vzdálenosti 300 mil, necelých 500 km od japonského pobřeží. To se ale nestalo. Americké velení se rozhodlo okamžitě startovat, jeho moment překvapení byl totiž ohrožen. Posádky musely startovat i za cenu toho, že jim dojde palivo ještě nad územím, které kontrolují Japonci. Letadlová loď USS Hornet se natočila proti větru, zatímco posádky dostávali navíc každá po deseti pětigalonových kanystrech paliva.

První stroj  pilotovaný plukovníkem Doolittlem odstartoval 18. dubna 1942 v 08:20. Jako sedmá se měla od paluby letadlové lodi odlepit posádka bombardéru, kterému se přezdívalo Roztržitý kačer. Jeho kapitán Ted Lawson měl však problémy. Jednak se blokovala hřbetní střelecká věž a navíc mu zlobil levý motor. O těchto závadách nesměl nikdo kromě posádky vědět, jinak by se nesměli akce zúčastnit. Letoun měl být shozen do moře, aby nepřekážel dalším strojům. Naštěstí motor včas zabral. Poslední, šestnáctý stroj se od paluby Hornetu odlepil v 9:21. Letouny namísto plánovaných 400 mil, 643 kilometrů, mířili k japonskému pobřeží ze vzdálenosti 650 mil ( 1 046 kilometrů ). Pro některé posádky to bylo osudové rozhodnutí.

( B – 25 se právě zvedá z paluby USS Hornet )

V pumovnici Roztržitého kačera byly kromě čtyř 250 kg bomb umístěny i medaile o přátelství a spolupráci, které Japonci před válkou Američanům věnovali. Ministr vojenského námořnictva Frank Knox se rozhodl, že medaile Jeho císařské výsosti vrátí zpět trochu neobvyklou cestou. Ve sluchátkách kapitána bombardéru to krátce po desáté dopoledne zapraskalo a ozval se hlas navigátora, který přerušil napjatou atmosféru v kokpitu letounu: „Navigátor kapitánovi, čas 10:27 – deset minut k japonskému pobřeží. V horizontu na druhé hodině je již vidět Fudžijama.“ Kapitán Lawson prudce přitáhl řízení a plně naložený bombardér se přehoupl přes hlavní stožár jachty, na jejíž palubě trávila volné chvíle japonská smetánka.

Pod Kačerem se objevilo japonské pobřeží a Lawson trochu nabral výšku. Přesto doslova přeskakoval ploty, mosty, náspy a tak kopíroval terén pod sebou. Poté otevřel pumovnici. Když se kácí les, létají třísky. I zde, třebaže měli američtí letci bombardovat pouze vojenské objekty, byly zasaženy také civilní objekty. Akiro Namota, námořní pilot II. třídy a účastník náletu na Pearl Harbor, právě opouštěl malý krámek v tovární čtvrti. Kratičká dovolená ho vytrhla z válečného běsnění. Hluk leteckých motorů ho přiměl pozvednou hlavu. Již včera hlásili rozhlasem, že dnes proběhne cvičení vzdušného napadení. Jako stín se mihl trup velkého bombardéru nad střechami továrních budov. Vzápětí hromová rána přerušila předpolední klid. Změť střešních tašek, dřeva a cihel letěla vzduchem, ze zasaženého místa šlehali plameny a k obloze stoupal hustý tmavý dým. Akiro byl tlakovou vlnou odhozen přes ulici. Tohle nebylo cvičení ani nácvik vzdušného poplachu. Na trupu letounu viděl Akiro místo rudých terčů pěticípou bílou hvězdu v modrém poli.

( Plukovník Jimmy Doolittle se svými muži krátce před náletem )

Všechna americká letadla nakonec zasáhla své cíle a shodila bomby. I přes varování potopené hlídkové lodě bylo překvapení Japonců maximální. Škody na zemi sice nebyly tak katastrofální jako v Pearl Harboru, ale na civilní obyvatelstvo zapůsobil nálet velmi depresivně. Akce se Američanům mimořádně vydařila. I tím, že většina letců se po ní dostala zpět do Spojených států. Doolittleův stroj bez problémů doletěl až nad Čínu, kde posádka vyskočila. Posádky dalších 12 letadel na tom byly podobně. Jeden stroj přistál 40 kilometrů od Vladivostoku na území Sovětského svazu. Kačer kapitána Lawsona pokračoval po splnění mise v letu nad území Číny. V hustém dešti a mlze se posádka pokoušela přistát u pobřeží, ale manévr se jí nepodařil. Všichni muži na palubě, kromě střelce byli zraněni. Naštěstí jim pomohli čínští partyzáni. Po třech dnech se dočkali ošetření. Lawsonovi se bohužel do poraněné nohy dostala infekce a tak mu jí museli amputovat. Posádka se již v červnu 1942 vrátila domů.

Takové štěstí už neměli muži z letounu Zelený sršeň. V Tokiu bombardovali železárnu, ale nálet nebyl zdařilý a tak stroj opětovně nalétával na cíl. Nakonec přistál na území kontrolovaném Japonci. Kapitán letadla Dean E. Hallmark byl po zinscenovaném procesu veřejně popraven na náměstí v Tokiu a jeho muži, kteří přežili nouzové přistání, skončili v zajateckém táboře. Druhým nešťastným strojem byl letoun s nápisem Pekelný netopýr na přídi. Jeho posádka byla po seskoku zajata Japonci a postavena před soud. Kapitán William G. Farrow byl společně se střelcem Spatzem odsouzen k trestu smrti, další muž skončil v zajetí. Naštěstí se dožili konce války. Jejich odvážná mise zaskočila vítězně postupující Japonce a vrátila Američanům ztracené sebevědomí. Přání prezidenta Roosevelta bylo splněno.