Skutečnost, že se Adolfu Hitlerovi podařilo v únoru 1938 stanout v čele německé branné moci, musela být potvrzena nějakým opravdovým úspěchem na mezinárodním poli. Německý vůdce se rozhodl určitým způsobem riskovat a vyslal v první březnové dekádě německé vojenské jednotky k obsazení území Rakouské republiky. Průběh celé akce ukázal, že mnohem větším rizikem, než odpor ze zahraničí, bylo nasazení jednotek německé branné moci. Celou rychlou akci bez problémů zvládly pouze jednotky letectva, jež okamžitě ovládly rakouský vzdušný prostor a navíc dokázaly přepravit výsadkovou jednotku do Vídně.

Nezklamaly standardní jednotky pěchoty, jezdectva a hipomobilního dělostřelectva, které vtáhly do země a během několika dnů ji obsadily. Mnohem větší problémy měly německé tankové a motorizované kolony, které byly vyslány od Pasova podél Dunaje směrem k Vídni, přičemž měly demonstrovat schopnost moderně vyzbrojené a plně motorizované armády. Propagandistická akce však skončila nebývalým fiaskem, které se jen s obtížemi podařilo zakrýt. I když německý postup zemí nenarazil na sebemenší ozbrojený odpor, tankové a motorizované kolony, ženoucí se vpřed, přišly až o pětinu své vozby v důsledku technických problémů. Akce, která měla ukázat na německou schopnost rychlých tankových úderů do hloubky nepřátelského území, musela být kvůli značné poruchovosti kolových i pásových vozidel tiše odpískána.

( Rakouští a němečtí pohraničníci společně otevírají německo – rakouské hranice )

Žádný bleskový pochod se tedy nekonal, ve Vídni byly k velké radosti čerstvě jmenovaného polního maršála Hermanna Göringa jako první jednotky leteckého výsadku, tedy jednotky Luftwaffe. Tankové jednotky vedené generálem Heinzem Guderianem musely výrazně omezit rychlost svého postupu a dorazily do Vídně řádně pocuchány. Obsazení zbytku země pak zůstalo již zcela mimo propagandistickou pozornost na standardních jednotkách německé branné moci, pohybujících se pomalu pěším pochodem, případně s využitím železničních transportů.

Obsazení Rakouska znamenalo těžký šok pro představitele velitelství pozemního vojska, zvláště pro generály a důstojníky, kteří sem nově nastoupili po Hitlerových čistkách. Postup německých jednotek v zemi byl asi třikrát pomalejší, než se původně plánovalo, vázla organizace a spojení, v některých oblastech zcela selhalo logistické zabezpečení. Největším šokem pro německé generály byla vysoká poruchovost kolových a hlavně pásových vozidel. Německý postup Rakouskem byl fakticky pouhým přesunem v mírovém období a na poněkud větší vzdálenosti. Přesto však poruchy vyřadily z provozu znatelnou část automobilní a tankové techniky. Výzbroj, tak překotně vyráběná a zařazovaná k jednotkám, měla spoustu dětských nemocí, jež by se v případě nasazení do skutečných bojových akcí musely projevit neúměrnými ztrátami v desítkách procent. Právě v této době se poprvé objevily pojmy plechový cirkus, oceňující skutečné možnosti německé branné moci bez ohledu na propagandistické výlevy.

( Německé generály šokovala vysoká poruchovost kolových, ale ještě více pásových vozidel, jako například těchto lehkých tanků PzKpfw II )

Z hlediska politické propagandy však bylo obsazení Rakouska neobyčejným úspěchem, který překonal všechny předchozí akce Goebellsova ministerstva propagandy. Úspěch měl svůj reálný základ ve spontánním a nadšeném přijetí německé branné moci ze strany oné hlasitější části rakouského obyvatelstva. Pro většinu Rakušanů nepředstavovalo přičlenění jejich země k větší zemi s německy mluvícími obyvateli výraznější problém, neboť v nich vyvolávalo očekávání stability a prosperity. Nemalou měrou se na těchto očekáváních podílelo i vědomí, že německý vůdce Adolf Hitler pochází právě z jejich země. Spojení se silnějšími soukmenovci v nich také vyvolávalo představy, že se podaří osvobodit další německé soukmenovce, žijící nejen na území Československa, ale také na území Maďarska a Itálie. Právě očekávané osvobození tzv. Jižních Tyrol vedlo mnoho Rakušanů k tomu, že vyjádřili plnou podporu Hitlerovu projektu Velkoněmecké říše. Jejich naděje v této oblasti však byly zklamány již v následujících týdnech.

Vzhledem k britskému a francouzskému sílícímu nezájmu o udržení statutu quo ve střední Evropě byl hlavním mezinárodním rizikem obsazení Rakouska postoj Itálie. Byl to právě tvrdý odpor Říma, který znemožnil proněmecký puč v Rakousku již v létě 1934. Od té doby však italský a německý diktátor dosáhli vzájemného konsensu v zahraniční politice. Německo podporovalo italské hegemoniální snahy ve Středomoří a Itálie naopak uznala německé zájmy ve střední Evropě. V listopadu 1937 se Itálie připojila k německo – japonské spojenecké smlouvě a Hitlerovi se tak otevřely dveře k expanzivním akcím ve střední Evropě. Z dalších rakouských sousedů nebyl v Berlíně na československé stanovisko samozřejmě brán zřetel a s Maďarským královstvím bylo dosaženo dohody při následné návštěvě regenta Hortyho v Německu.