Základní technické údaje: Nahkampfkanone II Gustav

Posádka: 5, hmotnost: 12,5 t, rozměry: délka 5,24 m, šířka 2,58 m, výška 2,15 m, pohonná jednotka: řadový naftový 6válec Saurer CVDM o výkonu 300 k, výkony: max. rychlost na silnici 50 km/h, dojezd na silnici 200 km, v terénu 120 km, pancéřování: max. 70 mm, výzbroj: protitankový kanon ráže 75 mm

Vrcholem švýcarských tankových konstruktérů v letech 2. světové války se stal stroj, označovaný jako bezvěžový tank nebo útočné samohybné dělo. V jeho případě Švýcaři nevycházeli ze zahraničních konstrukcí, nýbrž představili vozidlo, které bylo kompletně jejich dílem. Vývoj vozidla byl zahájen v roce 1942. Záměrem bylo dodat armádě silně pancéřovaný a kvalitně vyzbrojený stroj, schopný zničit nepřátelské tanky nejmodernějších typů a zároveň plnit řadu dalších úkolů.

Bezvěžovou koncepci konstruktéři zvolili zejména kvůli nižším vývojovým a pořizovacím nákladům. Nízký profil vozidla spojený s mohutným pancéřováním z něj zároveň činily těžko objevitelný a zasažitelný cíl. Stroj spočíval na pásovém podvozku, tvořeném na každé straně šesticí pojezdových kol, zavěšených samostatně, hnacího a napínacího kola a tří podpůrných kladek.

Korba Gustavu měla velmi zajímavý tvar. Celá byla odlévaná, což zvyšovalo její odolnost. Posádka stroje sestávala z pěti mužů. Řidiče, který seděl v levé polovině přední části bojového prostoru, přičemž okolí před sebou pozoroval jedním průzorem. Velitel seděl na sedadle ve vyvýšené kopuli s periskopy a vstupním poklopem. Vedle něj pracovali radista, střelec a nabíječ. Vpravo od stanoviště řidiče byla v čelní pancéřové stěně silné 70 mm lafetována hlavní zbraň, výkonný 75 mm kanon s úsťovou brzdou. Velice účinně konstruktéři využili hmotnost, kterou by představovala klasická tanková věž. Tuto hmotnost pak využili v posílení pasivní ochrany bojového prostoru, což spolu se sklonem stěn a jejich zaoblením činilo z Gustavu, nesnadno zničitelné vozidlo.

Pohonná jednotka, řadový naftový 6válec Saurer CVDM o maximálním výkonu 300 koní, se nacházel v zadní části trupu, za ochrannou protipožární přepážkou. Ten stroji umožňoval dosáhnout na silnici rychlosti až 50 km/h. Zásoba pohonných hmot dostačovala bez dotankování zdolat na silnici vzdálenost až 200 kilometrů, v terénu to pak bylo 120 kilometrů. Prototyp zprvu nenesl doplňkovou kulometnou výzbroj, vzhledem ke zkušenostem, které měli tankisté zahraničních armád, by ale pravděpodobně vozidlo sekundární výzbroj pro boj s pěchotou dostalo.

Vývoj a stavba prototypu probíhaly v letech 1942 – 1944. Gustav však nakonec nebyl do výzbroje přijat a celý nákladný projekt tak skončil u jediného postaveného kusu. Švýcarské armádní velení se pravděpodobně bálo značných finančních nákladů na výrobu a také doby, které bylo potřeba k doladění konstrukce. Potřebu moderní obrněné výzbroje po skončení 2. světové války pak Švýcaři řešili dovozem stíhačů tanků G – 13 z Československa ( G – 13 byly německé lehké stíhače Hetzer modifikované na základě požadavků švýcarské armády ). Jediný postavený Nahkampfkanone II se dochoval jako muzejní exponát v Thunu.