Základní technické údaje:  3 – in Gun Motor Carriage M10

Posádka: 5, hmotnost: 30 t, rozměry: celková délka 6,83 m, šířka 3,05 m, výška 2,57 m, pohonná jednotka: dva vznětové  6válce General Motors každý o výkonu 375 k ( 277 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 51 km/h, dojezd na silnici 322 km, brodivost 0,91 m, stoupání 25 %, svislá překážka 0,46 m, příkop 2,26 m, pancéřování: 12,7 – 51 mm, výzbroj: kanon ráže M7 ráže 76,2 mm  + těžký kulomet ráže 12,7 mm

Ke konci 30. a začátkem 40. let Američané zformulovali svoji novou taktickou doktrínu. Předpokládali, že rychlým formacím obrněných jednotek nepřítele budou čelit nové protitankové jednotky vyzbrojené taženými nebo samohybnými protitankovými zbraněmi. Tyto protitankové síly se měly do boje nasazovat ve velkých počtech a musely být vyzbrojeny výkonnými kanony. Jedním z konkrétních výsledků nové doktríny byl vznik vozidla nazvaného Gun Motor Carriage M10 ( samohybný kanon M10 ), samohybného 76,2 mm kanonu M7, který vznikl na základě protiletadlové zbraně. Pomocnou výzbroj prostředku tvořil 12,7 mm kulomet Browning.

M10 vycházel ze základního podvozku středního tanku M4A2 Sherman, na který byla umístěna nová, slabě pancéřovaná a shora otevřená nástavba. Účinnost jinak poměrně slabých pancířů zvyšoval značný sklon stěn korby, stejným způsobem se uvažovalo i při projektování nástavby. Na rozdíl od jiných stíhačů tanků se věžová nástavba M10 otáčela v rozsahu 360°. Ačkoliv se u M10 očekávalo použití v roli stíhače, americká armáda jej považovala za nosič výzbroje, který se nezúčastní boje na krátkou vzdálenost, a proto může být jen slabě pancéřovaný. Použitý kanon byl na svoji dobu poměrně výkonnou zbraní. Výroba M10 začala v září 1942 a díky síle americké průmyslové základny vzniklo do prosince téhož roku na 4 993 těchto vozidel. Větší část vyrobených strojů převzaly prapory stíhačů tanků americké armády, kterých bylo počátkem roku 1943 aktivováno 106. S postupem války jejich počet klesal, protože se zjistilo, že koncepce samostatných praporů stíhačů tanků byla chybná. Nejlepší protitankovou zbraní byly zase tanky. Stíhače tanků se nadále používaly až do konce války, většina praporů stíhačů M10 a k nim příslušné vybavení a tažené kanony se uplatnily spíše v roli útočných kanonů než jako stíhače tanků. M10 byl základní výzbrojí těchto praporů, vedle Američanů jej používali také Britové ( kteří M10 nazývali Wolverine – rosomák ) a později i francouzská a italská armáda.

V boji se M10 celkem osvědčil. Navzdory svému slabému pancéřování to bylo velké a robustní vozidlo. S postupem vývoje tankových pancířů ztratil na účinnosti jeho původně poměrně výkonný kanon. Přesto M10 sloužily až do konce 2. světové války. Britové mnohé své stíhače M10 vybavili novou výzbrojí, 17liberním kanonem. Takto upravené stíhače pojmenovali Achilles. K typu M10 časem přibyl M10A1, což bylo stejné vozidlo používající podvozek tanku M4A3 s odlišným motorem a několika dalšími změnami. V americkém praporu stíhačů tanků bylo zařazeno 36 vozidel M10. Jinou početně zastoupenou výzbrojí praporů byly průzkumné a protiletadlové prostředky. Počátkem roku 1945 byla většina praporů stíhačů tanků vstřebána jinými obrněnými jednotkami. M10 se potom používaly jako jiná obrněná vozidla a koncepce samostatných útvarů stíhačů tanků definitivně zanikla.