Základní technické údaje: M3

Posádka: 13, hmotnost: 9,3 t, rozměry:  délka 6,18 m, šířka 2,22 m, výška 2,26 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec White 160AX o výkonu 147 k ( 109,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 64,4 km, dojezd na silnici 282 km, brodivost 0,81 m, stoupání 31°, pancéřování: 6 – 16 mm, výzbroj: různá, od lehkých po těžké kulomety, od protitankových kanonů ráže 57 mm přes kanony a houfnice ráže 75 a 105 mm, po 20 či 40 mm protiletadlové kanony

Je velmi obtížné postihnout celou historii amerických plopásových vozidel v rozsahu jednoho článku. Jenom výčet všech typů by zřejmě zabral celou knihu. Vývoj amerických polopásových vozidel začal ve 20. letech, kdy armáda zakoupila několik francouzských vozů Citroen – Kégresse. Zkoušky těchto vozidel vedly ke stavbě řady vývojových modelů, na jejímž konci se na polopásový podvozek upevnila korba průzkumného vozu White M2. Tak vznikl klasický americký polopásový vůz s označením Half – Truck Car M2. Začal se vyrábět počátkem roku 1941, první vozy americké jednotky odebraly v květnu 1941.

Výrobní linky chrlily tisícové série polopásových vozidel. Většinou se jednalo o transportéry osob. Vznikaly ale také nosiče minometů, vícenásobné kanony, užitkové vozy a široké spektrum experimentálních typů nejrůznějších druhů. Na základním polopásovém podvozku se stavěly nosiče nejrůznějších zbraní, nejčastěji 57 mm protitankových kanonů, 75 mm polních kanonů a dokonce 105 mm houfnic. Protiletadlové verze měly různé vícenásobné montáže 12,7 mm kulometů, 20 mm kanonů a 40 mm kanonů Bofors. Vozidla často sloužila k transportu ženijního materiálu, každý vůz měl na bocích schránky pro uložení protitankových min.

Nejčastěji se používaly transportéry osob, kterých existovalo několik verzí. Rané provedení M2 bylo později doplněno polopásovým transportérem M3, který mohl rovněž sloužit jako spojovací vozidlo, dělostřelecký tahač, či sanitní vozidlo. Pozdější typ transportéru M5 se vyráběl odlišnými metodami. Vyrábělo se ještě provedení M9. Podle typu se kapacita transportérů pohybovala od 10 – 13 osob. Na vozidlo se montovaly různé lafety pro výzbroj. Obvykle byla polopásová vozidla vyzbrojena 12,7 mm kulometem Browning na velké kruhové lafetě vpředu a 7,62 mm kulometem Browning na pivotovém čepu vzadu. K tomu se přidávaly zbraně převážených vojáků, které nemálo přispěly ke zvýšení palebné síly vozidel při jejich přesunu na bojiště. Američané svým spojencům dodávali polopásová vozidla nejrůznějších typů. Britové začali používat americké Halftracky  ještě před koncem bojů v severní Africe. Celková výroba polopásových vozidel v USA dosáhla 41 170 kusů.

Příběh polopásových amerických vozidel po válce neskončil. V některých případech jsou stále nenahraditelnými prostředky dokonce ještě dnes. Donedávna byly zbraní bojových jednotek izraelské armády. Vozidla sloužící ještě několik desetiletí po skončení války byla vybavena novými motory a celkově obnovena. Pokračovala ve službách mechanizovaných jednotek izraelské armády, i když většina z nich byla přeřazena k záložním silám. I jiné armády ještě dlouho po válce používaly stará americká polopásová vozidla. Nejčastěji se uplatnila jako vyprošťovací vozidla, stejně jako za 2. světové války ve výzbroji Spojenců. Nemělo by se zapomínat, že jednou ze zemí, které používaly americká polopásová vozidla, byl i Sovětský svaz, kam jich po roce 1942 směřovaly velké počty. Americká polopásová vozidla byla dlouhou dobu i ve výzbroji některých armád Varšavské smlouvy.