Základní technické údaje: SU – 76i

Posádka: 4, hmotnost: 24,8 t, rozměry: délka 5,56 m, šířka 2,9 m, výška 2,5 m, pohonná jednotka: 12válec Maybach HL 120 TRM, výkony: max. rychlost 40 km/h, dojezd na silnici 165 km, pancéřování: max. 30 mm, výzbroj: kanon S - 1 ráže 76,2 mm

SU - 76i, někdy také označovaný jako SU - 762 byl kuriózním vozidlem. Během prvních dvou let německo - sovětské války shromáždila Rudá armáda velké množství kořistní techniky, včetně asi 300 středních tanků Panzer III, či na jejich podvozku postavených samohybek Stug III. Mnoho z nich bylo v bojeschopném stavu, oba typy těchto obrněnců měly poměrně dobrou pohyblivost a byly i spolehlivé. Avšak s postupujícím vývojem tankové techniky postupně začala ztrácet na účinnosti jejich výzbroj ( především u starších variant ).

Sovětští konstruktéři se snažili sjednotit výzbroj se standardním tankem T - 34/76 a zároveň chtěli využít kvalitní kořistní stroje. Z tanků Panzer III tedy sejmuli jejich věž a na její místo umístili nízkou hranatou nástavbu. V jejím čele byl lafetován kanon S - 1 ráže 76,2 mm se zásobou 48 granátů.

Výsledkem byl atypický stíhač tanků ( sovětská terminologie nerozlišuje mezi stíhačem tanků a samohybným dělem, proto stroj dostal označení SU - samochodnaja ustanovka ). Přestože základem pro jeho výrobu byly kořistní podvozky, byl obrněnec produkován v poměrně velkém množství. Pravděpodobně vzniklo okolo 300 kusů. Z toho 30 strojů bylo vybaveno velitelskou věžičkou, opět pocházející z původního německého tanku, a nesly také lepší radiové vybavení.

Nová samohybná děla/stíhače tanků byla poprvé nasazena v bojích v průběhu roku 1943, mj. se v řadách 13. armády zúčastnila bitvy u Kurska. Sovětští tankisté si u prvních vyrobených vozidel stěžovali, že nejsou příliš odolná a jejich výzbroj je málo účinná ( důvodem byl spěch při jejich výrobě ). Došlo tak k pokusu zkonstruovat jeho následovníka, SU - 85i, vyzbrojeného kanonem ráže 85 mm ze středních tanků T - 34/85. Nedostatečný počet podvozků ukořistěných Panzerů III, způsobený především náhradou tohoto obrněnce ve výzbroji prvoliniových jednotek Wehrmachtu však plány konstruktérů zmařil.

Německá armáda na základě vlastních zkušeností s těmito vozidly, hodnotila SU - 76i vysoko. 4 samohybky, které se Němcům podařilo ukořistit v bojeschopném stavu dokonce nasadili proti Rudé armádě. Z první linie Sověti SU - 76i stáhli na jaře 1944 a nadále je používali k výcviku ( jednalo se asi o 15 vozidel u dělostřeleckých učilišť ). Do dnešní doby se v Rusku, ať v muzeích, či jako součást památníků, zachovalo poměrně velké množství tohoto vskutku zajímavého vozidla.