Základní technické údaje: T – 40

Posádka: 2, hmotnost: 5,9 t, rozměry: délka 4,11, šířka 2,33 m, výška 1,95 m, pohonná jednotka: zážehový motor GAZ – 202 o výkonu 70 k ( 52,2 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 44 km/h, dojezd na silnici 360 km, pancéřování: 7 – 14 mm, výzbroj: 12,7 mm kulomet DŠK

Přes neúspěchy tanků T – 37 a T – 38 se orgány sovětské armády, odpovědné za plánování nové výzbroje, stále domnívaly, že pro účely průzkumu armáda potřebuje lehké obojživelné tanky. V roce 1938 byl moskevský konstrukční tým pověřen vytvořit nástupce tanku T – 38. Zároveň padlo rozhodnutí o současném vývoji dvou variant, plovoucí a neplovoucí, které dostaly označení T – 30 A ( plovoucí ) a T – 30 B ( neplovoucí ). Prototyp T – 30 A vznikl v průběhu roku 1939, koncem téhož roku jej přijali do výzbroje jako tank T – 40. Kvůli urychlení výroby se již při návrhu nového tanku počítalo s využitím řady součástí sériově vyráběných automobilů. Přesto však výroba pokračovala překvapivě pomalu, což byl nepochybně důsledek nízké důležitosti, přisuzované v této době lehkým tankům.

V porovnání s typy tanků T – 37 a T – 38 byl T – 40 zcela novým vozidlem. Zachoval si dvojčlennou posádku, jeho věž však byla jako obvykle umístěna téměř v podélné ose korby. Výzbroj věže tvořil 12,7 mm kulomet DŠK ( původně se předpokládalo použití 20 mm kanonu ). Objemná zadní část, obsahovala plavební komory. Původní sériové provedení mělo tupou přední část korby, která nijak nepřispívala plovacím schopnostem vozidla. Později byla přední partie zaoblena, verze s člunovitou přední částí dostala označení T – 40 A. Ve vodě tank poháněl jeden lodní šroub v zádi, řízení zajišťovalo jednoduché kormidlo.

Hlavním nedostatkem T – 40 bylo opět pancéřování. Jeho tloušťka dosahovala nejvýše 14 mm, ale obvykle pouze 7 mm. V roce 1940 se takový pancíř považoval za velmi slabý, což potvrdily i bojové zkušenosti, které Sověti získali v zimních bojích proti Finsku. Bylo proto rozhodnuto mohutnějšímu pancíři obětovat obojživelnost tanků. Takto upravené tanky tvořily výzbroj jednotek, které jen zřídka kdy překonávaly vodní toky. Lépe pancéřovaná verze dostala označení T – 40 S. Ukázalo se však, že k její výrobě jsou potřebné mnohem větší výrobní provozy než pro původní stroje a tak se od této vývojové linie upustilo. Místo toho se Sověti vrátili k tanku T – 30 B, což byla neplovoucí verze, jejíž prototyp vznikl v roce 1939. Tank byl přijat do výzbroje pod označením T – 60 a brzy nahradil T – 40 ve výzbroji sovětské armády jako nový lehký průzkumný tank. T – 40 se nedočkal většího rozšíření. Celkem vzniklo jen 225 strojů ( na sovětské poměry zanedbatelné množství ), které předznamenaly konec lehkých tanků ve výzbroji sovětské armády.