Základní technické údaje: T – 37

Posádka: 2, hmotnost: 3,2 t, rozměry délka: 3,75 m, šířka 2,10 m, výška 1,82 m, pohonná jednotka: zážehový motor GAZ – AA o výkonu 40 k ( 29,8 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 56,3 km/h, dojezd na silnici 185 km, pancéřování: 3 mm, výzbroj: jeden lehký kulomet ráže 7,62 mm

V roce 1931 zakoupil Sovětský svaz u britské firmy Carden – Loyd určitý počet malých tančíků. Bylo mezi nimi několik lehkých obojživelných tanků Carden – Loyd A 4 E 11. Sověti byli s výkonem vozidel spokojeni. Rozhodli se zřídit jejich licenční výrobu, která měla naplnit požadavky armády na lehké průzkumné tanky. Nedlouho poté však sovětské konstrukční týmy zjistily, že britský Carden – Loyd A 4 E 11 nesplňuje představy armády beze zbytku a tak se pustily do výroby vlastního lehkého obojživelného tanku založeného na britské konstrukci. První výsledek vlastního sovětského vývoje, model T – 33, byl podroben přísným praktickým zkouškám, ve kterých však neuspěl. Další vývojové práce vedly ke konstrukci lehkého obojživelného tanku T – 37.

Z původních britských obojživelných tanků nepřevzal sovětský T – 37 o nic víc než základní pojetí. T – 37 poháněl motor lehkého užitkového automobilu GAZ – AA. Zavěšení kol tanku bylo modernizovanou obdobou systému použitého u lehkého francouzského tanku AMR. Tank T – 37 znovu prošel důkladnými zkouškami. Výsledkem bylo několik konstrukčních změn, uskutečněných u sériově vyráběných strojů. Pásová výroba se rozeběhla na přelomu let 1933 – 1934. Sériové tanky T – 37 byla malá vozidla s dvoučlennou posádkou, s velitelem ve věži při její pravé straně a řidičem v levém předním rohu korby. Potřebný vztlak ve vodě zajišťovaly pontony na bočních stranách horní části korby v prostoru nad pásy. Tank ve vodě poháněl lodní šroub, řízení obstarávalo kormidlo. Tank byl konstruován jako lehké průzkumné vozidlo, proto měl jen slabé pancéřování. Výzbroj představoval jeden vzduchem chlazený kulomet ráže 7,62 mm.

Výroba T – 37 pokračovala až do roku 1936. V jejím průběhu vzniklo několik variant. Jedna z nich, označená T – 37 TU, se vyznačovala rozměrnou rámovou anténou radiostanice po obvodu horní části korby. Tato varianta sloužila velitelům jednotek, kteří udržovali spojení s vyššími stupni velení. Podřízeným tankům se signály podávaly pomocí signalizačních praporků.u některých vozidel se při výrobě věže místo běžného nýtování použilo svařování. Jak lze očekávat u tak malého tanku, jeho pancíř byl velmi slabý, s maximální tloušťkou 9 mm, přičemž pancéřové pláty měly tloušťku nejčastěji kolem 3 mm. Pancíř posádku nechránil ani proti lehkým protipancéřovým střelám. T – 37 však měl sloužit výhradně jako průzkumný prostředek a nepředpokládalo se jeho nasazení v boji proti obrněným vozidlům nepřítele. Přesto však tanky zasáhly v letech 1941 – 1942 do počátečních bojů proti Němcům, v době zoufalého nedostatku prostředků a sil, které by mohly zastavit postup německé armády. Poslední T – 37 byl ze služby armády stažen v roce 1942. Určitý počet podvozků tanku se nadále uplatnil v roli lehkých tahačů.