Základní technické údaje: T – 26 B

Posádka: 3, hmotnost: 9,4 t, rozměry: délka 4,88 m, šířka 3,41 m, výška 2,41 m, pohonná jednotka: zážehový 8válec GAZ T – 26 o výkonu 91 k ( 68 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 28 km/h, dojezd na silnici 175 km, brodění nezjištěno, stoupání 84%, svislá překážka 0,79 m, příkop 1,90 m, pancéřování: 6 – 15 mm, výzbroj: kanon ráže 37, později 45 mm + jeden kulomet

Koncem 20. let plánovači Rudé armády zahájili program přezbrojení tankových jednotek sovětských ozbrojených sil. Stejně v jako jiných státech se rozhodli pro vyzbrojení svých pěších jednotek podpůrnými pěchotními tanky. Po neúspěšném pokusu o vývoj vlastních tanků se Sověti rozhodli zavést výrobu britského komerčního modelu, 6 tunové lehkého tanku Vickers typ E. Tank dostal označení T – 26. První vzorky britských strojů, které dostaly označení T – 26 A – 1, dorazily do Sovětského svazu ve 30. letech. Sovětská výroba tanku T – 26 začala v roce 1931. Rané modely dvouvěžové koncepce byly vyzbrojeny kulomety ( dva ráže 7,62 mm  u T – 26 A – 2, jeden kulomet ráže 12,7 mm a jeden 7,62 mm u T – 26 A – 3 ). Některé tanky měly v jedné věži kulomet a v druhé kanon ( 27 mm u T – 26A – 4 a 37 mm u T – 26 A – 5 ). Dvouvěžové tanky se vyráběly jen krátce. Pozdější typ T – 26 B měl jen hlavní věž vyzbrojenou kanonem ráže 37 mm a později ráže 45 mm. První tanky T – 26 byly přímými kopiemi britských originálů.

Byla to jednoduchá a robustní vozidla. Při výrobě korby a věže se převážně uplatnilo nýtování. První provedení T – 26 vzor 1931 T – 26 A nahradil mírně zdokonalený T – 26 vzor 1933 ( T – 26 B ). Do roku 1941 byl model 1933 nejvyráběnějším sovětským tankem. Do ukončení výroby tohoto pozoruhodného stroje v roce 1936 vzniklo kolem 5 500 vozidel. Poté se začal vyrábět nový typ, T – 26 S vzor 1937. V porovnání s předchozími typy se vyznačoval některými změnami. T – 26 S měl 45 mm kanon, který již měly některé pozdější verze modelu 1933. Jeho věž byla zcela nové konstrukce. Při výrobě tanku bylo nýtování zcela nahrazeno svařováním, které se poprvé použilo u T – 26 B – 2. Svařování se prosadilo na základě zkušeností z pohraničních válek s Japonci, kteří v letech 1934 a 1935 obsadili území kolem hranic s Mongolskem a Mandžuskem. Zjistilo se, že při zásahu tanku T – 26 často dochází k uvolnění nýtů, které potom létají uvnitř vozidla, kde ohrožují posádku. Proto se ve výrobě začalo u pozdějších verzí modelu 1933 používat svařování, které pak bylo standardní výrobní technologií typu T – 26 S. Během své existence tanky T – 26 postoupily mnohé změny při výrobě nebo u vojsk.

Mnohé z nich směřovaly ke zdokonalení pancéřové ochrany a výzbroje. Vznikla též řada účelových variant, z nichž nejpočetnější byly plamenomety, které měly označení OT. Dále se objevily snahy vybavit tanky kanonem ráže 76,2 mm, které by pěchotě poskytly účinnější palebnou podporu. Tanky T – 26 A – 4 ( U ) a T – 26 B – 2    ( U ) byly varianty velitelského vozidla, postaveného na bázi tanku. Výroba tanků T – 26 se zcela zastavila v roce 1941, kdy Němci dobyli většinu výrobních kapacit. Nová sovětská výrobní centra hluboko ve vnitrozemí se soustředila především na nové typy tanků. I tak vzniklo do roku 1941 12 000 vozidel T – 26 všech provedení, které se staly nejpočetněji zastoupeným sovětským obrněným vozidlem během prvních fází Velké vlastenecké války. Tanky zasáhly také do bojů rusko – finské války v letech 1939 – 1940, mnohé bojovaly během občanské války ve Španělsku. Po roce 1941 byly velké počty tanků T – 26 zničeny nebo převzaty Němci. Mnohé se přestavěly na dělostřelecké zbraně. Většinu přestaveb uskutečnili Němci, kteří měli nedostatek účelových vozidel. Celkově lze tank T – 26 hodnotit jako málo účinný lehký tank, který již v roce 1941 neodpovídal tehdejším bojovým podmínkám. Díky němu však v Sovětském svazu vznikly továrny zařízené na hromadnou výrobu tanků a rozvinula se tanková technologie, což byl přínos tohoto typu i pro další léta.