Základní technické údaje: BT – 7

Posádka: 3, hmotnost: 14 t, rozměry: délka 5,66 m, šířka 2,29 m, výška 2,42 m, pohonná jednotka: zážehový 12válec M – 17T o výkonu 500 k ( 373 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 86 km/h, dojezd na silnici 250 km, brodivost 1,22 m, stoupání 64%, svislá překážka 0,76 m, příkop 1,83 m, pancéřování: 10 – 22 mm, výzbroj: kanon ráže 45 mm + dva lehké kulomety ráže 7,62 mm

Když se tankový štáb Rudé armády rozhodl koncem 20. let modernizovat svojí tankovou flotilu, pověřil tankové konstruktéry, aby využili jakékoliv zdroje k získání co nejlepší tankové konstrukce. Na základě toho se v Sovětském svazu studovaly různé perspektivní tanky z celého světa, mezi nimi i Američana J. Waltera Christie. Jeho pokroková koncepce zavěšení kol vzbudila v jeho vlasti jen malou pozornost. Sověti jeho myšlenky ochotně přijali a rozhodli se pro její další vývoj. Odpružení řady Christie sloužilo u tanků BT. První sovětské tanky řady Christie byli přímými kopiemi Christeho prototypu, který dorazil do Sovětského svazu v roce 1930 a obdržel označení BT – 1. První sovětské provedení se označovalo BT – 2. Od roku 1931 se tanky BT neustále zdokonalovaly. Vylepšení a další vývoj nakonec vedly ke vzniku tanku BT – 7. Vyráběl se od roku 1935 a podobně jako první vozidla byl rychlý a pohyblivý. Předpokládalo se jeho použití u jízdních jednotek Rudé armády, poháněl jej upravený letecký motor. Tank BT – 7 byl odpružen zkrutnými tyčemi Christie, které dovolovaly značné vychýlení pojezdových kol při vysoké rychlosti. Svařovaná korba měla moderní tvar, hlavní výzbroj představoval 45 mm kanon. I ten však byl výkonnější než zbraně montované do jiných tehdejších tanků stejného určení. Pomocnou výzbroj představovaly dva kulomety ráže 7,62 mm. Tloušťka pancíře se pohybovala v rozmezí 10 – 22 mm.

BT – 7 byl u svých uživatelů velmi oblíben. V době jeho přijetí do armádní výzbroje se podařilo vyřešit mnohé problémy s poháněcí soustavou, postihující tanky BT. BT – 7 byl celkem spolehlivým vozidlem. V době svého vzniku posloužil jako základ pro stavbu řady specializovaných variant, například plamenometných tanků. Byla například postavena verze BT – 7A určená pro poskytování blízké palebné podpory, vyzbrojená krátkým 76,2 mm kanonem. Dále vznikly obojživelné a mostní tanky a varianty vybavené jinými pásy, které měly lepší jízdní vlastnosti v terénu. BT měl jednu podstatnou taktickou nevýhodu – slabé pancéřování.  U všech tanků řady BT byla účinná pancéřová ochrana obětována úsilí o co nejvyšší rychlost a pohyblivost. V bojích v roce 1939 vyšla najevo značná zranitelnost tanků BT, včetně vozidel BT – 7. Pancíř tanků kromě protitankových zbraní probíjely dokonce i střely malých protitankových pušek. Nedostatky v pancéřování se projevily už při bojovém nasazení několika BT – 5 v občanské válce ve Španělsku. BT – 7 měl sice poněkud silnější pancíř než BT – 5, stále to však nestačilo, což ukázala válka s Finskem v letech 1939 – 1940.

Další vývoj nástupce tanků série BT byl proto zastaven a do výzbroje armády se nakonec přijal tank T – 34. Variantou BT – 7 byl velitelský tank BT – 7 – 1 ( U ) a zdokonalený BT – 7M se silně skloněným širokým čelním pancířem korby a vznětovým motorem V – 2. Tanky řady BT si větší část své bojové služby odbyly ještě před napadením Sovětského svazu v roce 1941. V Sovětské armádě sloužily velké počty tanků BT – 7, které byly však proti německým tankům zcela bezmocné. Velmi pohyblivé sovětské tankové jednotky navíc trpěly špatnou údržbou svých strojů a mnohé tanky, BT – 7 nevyjímaje, byly ztraceny kvůli mechanickým závadám nebo nízké úrovni vycvičenosti posádek. Nebyl to právě šťastný začátek pro Rudou armádu a mělo být ještě hůře. Do konce roku 1941 byla ohromná flotila tanků BT prakticky zničena.