Základní technické údaje: ISU – 122

Posádka: 5, hmotnost: 46,4 t, rozměry: celková délka 9,80 m, délka korby 6,805 m, šířka 3,56 m, výška 2,52 m, pohonná jednotka: vznětový 12válec o výkonu 520 k ( 387,8 kW ), výkony: největší rychlost na silnici 37 km/h, dojezd na silnici 180 km, brodivost 1,3 m, výzbroj: kanon ráže 122 mm

Prví z celé řady samohybných děl byl SU – 152. Poprvé se objevil v roce 1943, právě v době kdy mohl zasáhnout do tankové bitvy u Kurska. Byl postaven na podvozku těžkého tanku KV – 2. Jednalo se o typickou konstrukci z pozdějšího období 2. světové války, kdy se podvozek z původního prostředku převzal prakticky beze změn, a na přední části korby přibyla velká krabicová nástavba. Výzbroj vozidla tvořila 152 mm houfnice vzor 1937, umístěná v rozměrném a těžkém štítu na čelní straně nástavby. Na střeše nástavby byly dva poklopy, u jednoho z nich byly úchyty pro montáž protiletadlového kulometu. SU – 152 měl zároveň sloužit jako těžká protipancéřová a těžká útočná zbraň. Pokud šlo o použití, nedělala Rudá armáda rozdíly mezi protitankovými a jinými dělostřeleckými zbraněmi. Při střelbě na pancíře nepřítele SU – 152 spoléhal na značnou hmotnost a výbušný účinek svých střel.

Tanky řady KV byly časem nahrazeny modernějšími IS. Podvozky nových tanků se rovněž využily ke stavbě samohybných dělostřeleckých zbraní. Přestavba měla podobný charakter jako u SU – 152. Vozidla na bázi tanku IS nesla označení ISU – 152. Pro laika byl SU – 152 a ISU – 152 zvenčí identické, ISU – 152 však měl modernější houfnici, označovanou ML – 20S. Ke zbrani se ve vozidle přepravovalo 20 nábojů. Technicky šlo spíše o kanonovou houfnici, velmi výkonnou zbraň, hlavně na útočných vzdálenostech. Ochranu posádce zajišťovala hranatá nástavba se silně skloněným pancířem. Kolem střechy byla madla pro tankové výsadky, pěšáky, kteří vozidlo doprovázeli na bojišti. Tloušťka pancíře dosahovala 75 mm. ISU – 152 byl konstrukčně spřízněn s ISU – 122, prakticky stejným vozidlem vyzbrojeným výkonným 122 mm kanonem vzor 1931/4 nebo A – 19 S. Uvnitř nástavby bylo uloženo 30 nábojů. Kanon vznikl úpravou kanonu vzor 1931/7. Existoval ještě jeden kanon, označený D – 25 S, balisticky shodný s A – 19 S, který se však lišil způsobem výroby.

Podle početního zastoupení ve výzbroji byl význam ISU – 122 menší než u ISU – 152. Kanon ráže 122 mm byl však potencionálně výkonnější, protože střely opouštěly ústí hlavně s mnohem vyšší rychlostí než u těžší 152 mm zbraně, kde o účinku střel rozhodovala především jejich hmotnost. V letech 1941 – 1945 byly ISU – 152 a ISU – 122 na čele postupových vojsk Rudé armády při dobývání Německa a při tažení na Berlín. První jednotky Rudé armády, které vstoupily do Berlína, byly vyzbrojeny ISU – 152. Jejich houfnice se využily k ničení opěrných bodů střelbou z krátké vzdálenosti. Vozidla čistila vojskům cestu ke zbytkům středu města. Nedostatkem ISU – 152, byl malý vnitřní prostor pro uložení střeliva. Proto je musela neustále doprovázet muniční vozidla, která jim do předních linií přivážela munici. Jednalo se často o velmi riskantní úkol. Mohutná houfnice samohybek ISU se považovala za velmi účinnou při přímé palebné podpoře tankových a motorizovaných pěších divizí Rudé armády. ISU – 152 i ISU – 122 sloužily ještě řadu let po skončení 2. světové války.