Základní technické údaje: Panzerjäger 38 ( t ) Ausf. M

Posádka: 4, hmotnost: 11 t, rozměry: délka 4,65 m, šířka 2,35 m, výška 2,48 m, pohonná jednotka: zážehový motor Praga AC o výkonu 150 k ( 111,9 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 42 km/h, dojezd na silnici 140 km, brodivost 0,9 m, stoupání 57 %, svislá překážka 0,84 m, příkop 1,3 m, pancéřování: 10 – 50 mm, výzbroj: kanon Pak 40/3 ráže 75 mm + kulomet ráže 7,92 mm

Název Marder III nesly dva různé samohybné kanony. Oba používaly stejný podvozek odvozený z československého tanku Škoda TNHP – S. Tank se původně vyráběl ve Škodových závodech v Plzni pro československou armádu, po okupaci Československa v roce 1939 firma Škoda v jeho výrobě pokračovala. Tanky pod označením PzKpfw 38 ( t ) byly určeny pro německou armádu. Němci na původním tanku uskutečnili mnoho změn přímo při výrobě nebo u jednotek, které tanky používaly. Od roku 1941 lze PzKpfw 38 ( t ) považovat za německou konstrukci. Původní věž byla příliš malá k lafetaci výkonnější zbraně, schopné probíjet soudobé pancíře tanků protivníka. Nadále se pokračovalo jen ve výrobě podvozku, který se používal k řadě dalších účelů.

Jedna možnost uplatnění podvozku se naskytla v roce 1941. Na východní frontě se objevily sovětské tanky T – 34, proti kterým neměli Němci dostatek účinných prostředků. Svízelnou situaci řešili urychlenou stavbou nových zbraní. Jedna konstrukce vznikla na podvozku PzKpfw 38 ( t ), na který se umístil sovětský kanon ráže 76,2 mm vzor 1936, jejichž velké počty Němci ukořistili na počátku vpádu do Sovětského svazu. Jednalo se o velmi dobrou víceúčelovou zbraň, která mohla sloužit i jako protitankový kanon. Na podvozku PzKpfw 38 ( t ) se kanon lafetoval v pevné nástavbě. Vozidlo se začalo vyrábět počátkem roku 1942 jako Marder III. Jeho úřední označení znělo Panzerjäger 38 ( t ) für 7,62 cm Pak 36 ( r ) ( stíhač tanků pro 76,2 mm protitankový kanon ), vyrobil se v počtu asi 344 kusů.

Marder III nesloužil pouze na východní frontě, ale také v severní Africe a jinde. Pohlíželo se na něj však jen jako na přechodné řešení do doby, než bude k dispozici v dostatečném množství německý 7,5 cm kanon Pak 40. K tomu došlo ještě v roce 1942, kdy skončila stavba strojů s ruským kanonem a nadále se Marder III vybavoval novou německou zbraní. Název vozidla se tím nezměnil, ale nové úřední označení znělo Panzerjäger 38 ( t ) Ausf. H für 7,5 cm Pak 40/3. Vozidlo se od původního provedení lišilo mírně přepracovanou nástavbou a příslušenstvím. První Mardery III s německým kanonem zasáhly do bojů během posledních fází války v Tunisku. Několik ukořistěných vozidel poskytlo spojeneckým zpravodajským službám cenné informace, které však brzy ztratily svou hodnotu, neboť Marder III vzápětí podstoupil další modernizaci.

Až do roku 1943 se při stavbě německých samohybných kanonů používal podvozek tanků PzKpfw 38 ( t ). Některé z prvních konstrukcí měly příliš těžkou přední část, což negativně ovlivnilo jejich pohyblivost. Němci se proto rozhodli podstatně přepracovat celý podvozek stíhače. U původního československého podvozku přemístili motor dopředu a pracovní plochu dozadu, čímž vytvořili specializovanou samohybnou dělostřeleckou lafetu. Nové vozidlo mělo nástavbu s kanonem umístěnou v zadní části, neslo opět název Marder III, jeho oficiální označení však znělo Panzerjäger 38 ( t ) Ausf. M für 7,5 cm Pak 40/3 ( viz obrázek ). Vozidlo bylo mnohem lépe vyváženo a jeho podvozek se využil k instalaci mnoha dalších zbraní. Poslední provedení Mardera III vyráběla firma BMM v Praze. Do května 1944 vzniklo 799 strojů, které zasáhly do bojů na všech bojištích.