Základní technické údaje: Jagdtiger

Posádka: 6, hmotnost: 76 t, rozměry: celková délka 10,654 m, šířka 3,625 m, výška 2,945 m, pohonná jednotka: zážehový motor Maybach HL 230 o výkonu 600 – 700 k ( 447 – 552 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 34,6 km, dojezd na silnici 170 km, brodivost 1,65 m, stoupání 70 %, svislá překážka 0,85 m, příkop 3,0 m, pancéřování: čelní 250 mm, výzbroj: kanon Pak 80 ráže 128 mm + dva kulomety ráže 7,92 mm

V roce 1943 se v Německu stalo pravidlem, že brzy po přijetí nového tanku do výzbroje vzniklo na jeho bázi vozidlo s pevnou nástavbou a výkonným kanonem s omezeným rozsahem odměru. V souladu s tím se po vytvoření Tigera II vyvinul nový stíhač tanků používající jeho podvozkové skupiny. Železná maketa vývojového modelu tohoto supertěžkého stíhače se objevila poprvé v říjnu 1943. V průběhu roku 1944 se rozeběhla výroba stroje označovaného jako Panzerjäger Tiger Ausf. B, ale známého spíše pod názvem Jagdtiger. S Jagdtigerem Němci vytvořili nejtěžší obrněné vozidlo s nejvýkonnější výzbrojí 2. světové války. Oficiálně udávaná hmotnost Jagdtigera byla 70 tun, s nákladem zvláštního bojového vybavení, zásoby střeliva a šestičlenné posádky až 76 tun.

Většina hmotnosti připadala na pancíř, jehož šířka na čelní partii dosahovala 250 mm. Hlavní výzbroj tvořil původně protitankový 12,8 cm kanon Pak 44, který později nahradil podobný Pak 80. Jednu dobu, kdy byl v důsledku spojeneckých náletů velkorážových kanonů nedostatek, se do vozidla instaloval podstatně menší 8,8 cm kanon Pak 43/3. Kanon ráže 12,8 cm byl nejvýkonnější protitankovou zbraní ve výzbroji armád zúčastněných ve 2. světové válce. Rozměry nábojů pro kanon byly značné, vezenou zásobu střeliva každého Jagdtigera tvořilo pouze 38 až 40 kusů střeliva. K obraně stroje sloužily dva kulomety ráže 7,92 mm. Jagdtiger byl se svojí výzbrojí a pancéřovou ochranou nepochybně mohutné a výkonné vozidlo, jeho slabinou však byla nízká pohyblivost. Poháněl jej stejný motor jako stíhač tanků Jagdpanther. V případě Jagdtigera si však motor musel poradit s podstatně vyšší hmotností. Motor tak musel neustále pracovat na plný výkon, což s sebou přinášelo vysokou spotřebu paliva a malý operační dosah vozidla. Při jízdě v terénu dosahoval Jagdtiger rychlosti pouhých 14,5 km/h a často i méně. Vzhledem k jeho těžkopádnosti jej nelze považovat za skutečný stíhač tanků, byl svým způsobem mobilní zbraní dělostřelecké obrany. V době jeho zavedení do výzbroje byli Němci v defenzívě a tak nemotornost Jagdtigera nebyla tak závažným problémem, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Výrobní linky Jagdtigera byly v závodě Nibelungwerke v St. Valentinu. Celkem jich zde vyrobili pouze kolem 70. Práce neustále přerušovalo spojenecké bombardování výrobních provozů, nebo dodavatelů výrobních surovin. Ke konci války existovaly dva typy Jagdtigera. Jeden měl Henschelovo zavěšení kol, pozdější typ měl o jedno pojezdové kolo více, a zavěšení kol Porsche. Obě verze byly enormně těžké. Na papíře byl Jagdtiger nejlépe vyzbrojené a pancéřované vozidlo 2. světové války ( a ještě dlouho poté ), na druhou stranu jej poháněl motor určený pro mnohem lehčí stroje. Jagdtiger tak ve skutečnosti byl jen samohybným nosičem výzbroje.