Základní technické údaje: SdKfz 7 mittlerer Zugkraftwagen 8t

Posádka: 12, hmotnost: 11,5 t, rozměry: délka 6,85 m, šířka 2,40 m, výška 2,62 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach HL 62 o výkonu 140 k ( 104,4 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 50 km/h, výzbroj: některé verze byly vyzbrojeny protiletadlovými kanóny různých ráží

Střední tahač SdKfz 7 má svůj původ v řadě konstrukčních studií firmy Kraus – Maffei, jejichž počátek se datuje až k roku 1928. Skutečné vývojové práce se však rozeběhly až v roce 1934, po vyslovení požadavku generálního štábu na 8 tunový polopásový tahač. V letech 1934 – 1938 vznikla řada zkušebních vozidel. V roce 1938 se představila konečná varianta, která se stala základem sériového SdKfz 7 mitlerer Zugkraftwagen. Vůz se poprvé použil jako hlavní tažný prostředek proslulých 8,8 cm protiletadlových kanonů Flak 18, 36 a 37. Sloužil také jako tahač mnoha jiných dělostřeleckých zbraní, včetně 15 cm těžkých polních houfnic sFH 18 a 10,5 cm kanonu K 18. Jako transportér mohl SdKfz 7 převážet až dvanáct mužů a jejich výstroj a stále v něm zbývalo dostatek místa pro uložení střeliva a jiného materiálu.

Obsluha děla seděla na otevřených lavicích za řidičem, před nepřízní počasí prostor pro osazenstvo chránila skládací plátěná střecha. Vozidlo utáhlo břemeno do hmotnosti 8 000 kg. Většina vozidel měla naviják, který snesl zatížení 3 450 kg. SdKfz 7 se osvědčil jako užitečné vozidlo. Dočkal se uznání a obdivu i ze zahraničí. Ukořistěný exemplář posloužil jako vzor pro stavbu kopie ve Velké Británii u společnosti Bedford Motors, která chtěla vozidlo vyrábět pod názvem Breda 61. Němci vyráběli tak velké počty, jaké jen mohli. Koncem roku 1942 v německé armádě sloužilo 3 262 vozidel SdKfz 7. Ne všechny se uplatnily jako tahače. Díky velké užitečné hmotnosti byl SdKfz 7 ideálním základem pro stavbu samohybných zbraní.

První z nosičů zbraní byl SdKfz 7/1 s protiletadlovým čtyřkanonem Flakvierling 38 ráže 2 cm, umístěném na otevřené plošině. U mnoha vozidel bylo místo řidiče a motorový prostor chráněn pancířem. SdKfz 7/1 se intenzivně využíval při ochraně kolon na bojišti. Čtyřkanon přinesl smrt mnoha spojeneckým pilotům hloubkových bombardérů. Na bázi SdKfz 7 vznikla další protiletadlová varianta s jedním 3,7 cm kanonem Flak 36 ( SdKfz 7/2 ). Uskutečnil se i pokus k instalaci 5 cm Flaku 41, tato kombinace se však neosvědčila a tak se po provedení zkoušek v dalším vývoji nepokračovalo. Některé SdKfz 7 se přestavěly na nosiče protiletadlových kanonů ráže 2 cm.

Zřejmě nejzajímavější úprava se uskutečnila u sloužících SdKfz 7, upravených během roku 1944 na pozorovací a velitelská stanoviště baterií raket V – 2. Vozidla dostala pancéřovou nástavbu. Rakety V – 2 při startu někdy vybuchovaly, proto byla snaha obsluhy odpalovacích zařízení před tímto nebezpečím chránit. Neví se, kolik vzniklo těchto přestavěných vozidel, nazývaných Feuerleitpanzer auf Zugkraftwagen 8t. Výroba SdKfz 7 se zastavila během roku 1944. Podílely se na ní závody Kraus – Maffei v Mnichově, Sauserwerke ve Vídni a Borgward v Brémách. V poválečných letech mnohé SdKfz 7 sloužily ve výzbroji spojeneckých armád. Velký počet těchto vozidel po válce používala československá armáda.