Základní technické údaje: SdKfz 6 mittlerer Zugkraftwagen 5 t

Posádka: 11, hmotnost: 8,7 t, rozměry: délka 6,01 m, šířka 2,20 m, výška 2,48 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach NL 38 o výkonu 90 k ( 67,1 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 50 km/h

Čísla za zkratkou SdKfz, označující od počátku 30. let vozidla nové německé armády, nebyla přidělována v logickém sledu. SdKfz 6 byl střední tahač, jehož vývoj zahájila v roce 1934 společnost Büssing – NAG v Berlíně. Vozidlo mělo sloužit ke dvěma účelům. Jednak jako hlavní typ tahače baterií polních houfnic leFH 18 ráže 10,5 cm a dále jako prostředek ženijních jednotek pro přepravu návěsů s těžkým ženijním vybavením. Obě základní provedení mohla převážet 11 mužů a při jejich stěsnání ještě více. Výrobu transportéru SdKfz 6 zajišťovaly závody Büssing – NAG a Daimler Benz. Celkem však vzniklo jen 737 vozidel. Hlavním důvodem poměrně nízkého výrobního počtu byla skutečnost, že se SdKfz 6 pokládal spíše za přechodné řešení. Jeho určení bylo problematické, protože k tažení houfnic se mohla použít lehčí vozidla a pro přepravu ženijního materiálu neměl potřebnou nosnost. Navíc byl výrobně poměrně drahý.

Proto bylo v roce 1941 rozhodnuto jejich výrobu ukončit a nahradit jej podstatně levnějšími těžkými tahači sWS. Výroba se definitivně zastavila až koncem roku 1942. Vyrobené vozy sloužily až do konce války. Používaly se i při přepravě těžších dělostřeleckých zbraní, než pro které byly původně určeny. Pro SdKfz 6 se vyráběly dva motory, jeden o výkonu 90 k ( 67 kW ) a druhý o výkonu 100 k ( 74,6 kW ). SdKfz 6 během své dlouhé služební kariéry prodělal kupodivu jen nepatrné změny. Většina vyrobených strojů byla standardně dělostřeleckými tahači s místy pro obsluhu děla. Přepravní plocha se dala zakrýt plátěnou střechou. Na základě SdKfz 6 vznikly také tři varianty nosičů zbraní. První s označením 7,5 – cm Slf L/40,8 představovala pokus o výrobu samohybného 7,5 cm děla pro jízdní jednotky, který však nepřekročil prototypové stádium. V letech 1934 – 1935 byly postaveny nejméně tři prototypy. Vůz se do sériové výroby nedostal, ale v severní Africe byl ukořistěn nejméně jeden exemplář. Dále na základě SdKfz 6 vznikly modely Diana neboli 7,62 – cm Pak 36 ( r ) auf Panzerjäger Slf Zugkraftwagen 5 t, které představovaly pokus o montáž ukořistěných sovětských 76,2 mm kanonů model 1936 ve vysoké pancéřované nástavbě, umístěné v zadní části SdKfz 6.

Vysoká nástavba byla otevřená, kanon se na vozidlo nakládal včetně svých kol a opěrných ramen. Samohybný kanon se používal jako protitankový prostředek nebo polní dělo. Vzniklo pouze devět těchto samohybných děl a opět jedno z nich bylo ukořistěno v severní Africe. Třetím nosičem zbraní na bázi SdKfz 6 byl SdKfz 6/2 se 3,7 cm protiletadlovým kanonem Flak 36, umístěným na otevřené plošině za prostorem řidiče. Postranice valníkové ložné plochy se sklápěly do vodorovné polohy, čímž se pro obsluhu kanonu vytvářela pracovní plocha. První takto vyzbrojené vozidlo vzniklo v roce 1937. Většinu vyrobených strojů převzala Luftwaffe. Transportéry Flaků měly sedmičlennou posádku a velmi intenzivně se používaly.