Základní technické údaje: Hummel

Typ: samohybná houfnice, posádka: 5, hmotnost: 24 t, rozměry: délka 7,17 m, šířka 2,87 m, výška 2,81 m, pohonná jednotka: zážehový vidlicový 12válec Maybach o výkonu 265 k ( 197,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 42 km/h, dojezd na silnici 215 km, brodivost 0,99 m, pancéřování: 50 mm, výzbroj: 15 cm houfnice FH 18 a jeden kulomet ráže 7,92 mm

Samohybné dělo známé pod jménem Hummel ( čmelák ) bylo postaveno ze součástí tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. Oficiální označení znělo Geschützwagen III/IV. První z těchto kříženců vznikl během roku 1941. Měl prodloužený podvozek a pojezdová kola tanku PzKpfw IV, hnací kola, pásy a převodovka pocházely z tanku PzKpfw III. Na nové korbě byla postavena otevřená nástavba z lehkých pancéřových plátů. Podle předpokládaného použití se na podvozek montovaly dva druhy dělostřeleckých zbraní. Stroje, které měly sloužit jako stíhače tanků, používaly verzi 88 mm protitankového kanonu. Vozidla určená pro samohybné dělostřelectvo měla speciální variantu 15 cm polní houfnice FH 18.

Samohybná polní houfnice FH 18 ( Feldhaubitze ) měla úřední označení 15 – cm Panzerfeldhaubitze 18 M auf GW III/IV SdKfz 165 Hummel. V roce 1942 se stala součástí výzbroje těžkých dělostřeleckých oddílů divizí tankových granátníků a tankových divizí. Dělo se označovalo jako Panzerfeldhaubitze 18/1 a mohlo vystřelovat střelu o hmotnosti 43,5 kg na vzdálenost 13 325 m. První houfnice vyráběné pro montáž na samohybné podvozky měly úsťové brzdy. Pokusy však ukázaly, že brzdy nejsou nezbytně nutné a u pozdějších verzí se již nepoužívaly. Tloušťka pancíře dosahovala 50 mm. Hummel měl pětičlennou posádku včetně řidiče, který seděl v pancéřované přední části korby. V podmínkách válečné výroby by mohlo pancéřované pracoviště řidiče vypadat jako luxus. Konstruktéři však důmyslně pomocí rozměrných ocelových plátů pancéřovaný prostor posádky rozšířili a tím v něm vytvořili místo i pro řidiče vozidla.

Hummel uvezl 18 nábojů, v jeho blízkosti se proto musela nacházet zásoba střeliva, ze které mohl v případě potřeby čerpat. Užitkové automobily zpravidla nemohly zajistit přísun munice na bojovou linii a tak koncem roku 1944 vzniklo nejméně 150 muničních vozidel Hummel bez hlavní výzbroje. U nich byl rozdělený čelní pancíř bojových vozidel nahrazen jednolitým pancéřovým plátem. Nevyzbrojené Hummely sloužily k dopravě munice dělostřeleckým bateriím. Do konce roku 1944 vzniklo nejméně 666 Hummelů. Typ zůstal ve výrobě až do konce války. Byly to oblíbené a užitečné zbraně, které se uplatnily na všech frontách. Pro zimní období na východní frontě se vyráběla speciální verze Ostkette s širšími pásy. Otevřená nástavba se překrývala plátěnou střechou, která posádku chránila před největší nepohodou. Vojáci obvykle se svým vozidlem trvale žili a mnohé Hummely tak byly ověšeny nejen maskováním všeho druhu, ale také dekami, hrnci a předměty osobní potřeby.

Hummel byl jedním z nejlepších příkladů německých účelově konstruovaných prostředků samohybného dělostřelectva. Své posádce poskytoval dostatek prostoru. Motorový podvozek houfnici propůjčoval potřebnou pohyblivost, která jí dovolovala držet tempo postupu s tanky a dalšími vozidly.