Základní technické údaje: 10,5 cm leFH 18/4 ( Sf ) auf Geschützwagen 39H ( f )

Posádka: 4, hmotnost: 12,5 t, rozměry: délka 5,30 m, šířka 2,56 m, výška 2,72 m, pohonná jednotka: kapalinou chlazený vidlicový zážehový 6válec Hotchkiss 6L6 1938 o výkonu 120 k ( 88 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 36 km/h, v terénu 17 km/h, dojezd na silnici 150 km, stoupání 40°, příkop 1,8 m, brodění 0,85 m, svislá překážka 0,7 m, pancéřování: přední a boční část korby 40 mm, přední a boční část nástavby 20 mm, zadní část nástavby 10 mm, výzbroj: houfnice 10,5 cm leFH 18 ráže 105 mm se 36 granáty, kulomet MG 34 ráže 7,92 mm + jeden samopal MP 40

Po kapitulace Francie v červnu 1940, padlo do rukou vítězné německé armády kolem 1 300 lehkých tanků dvou základních typů – Renault R35 a Hotchkiss H35 včetně jejich vývojových verzí Renault ZM a R – 40 či Hotchkiss H38 a H39. Z uvedeného počtu bylo zhruba 550 vozidel firmy Hotchkiss. Oba typy tanků si byly konstrukčně podobné, avšak lišily se specializací. Renault R35 byl určen k podpoře pěchoty, zatímco Hotchkiss H35 byl konstruovaný pro potřeby jízdních a motorizovaných jednotek. Němci považovali za velký problém skutečnost, že posádka vozidla byla jen dvoučlenná, což kladlo neúměrně velkou zátěž na velitele tanku. Podle německých měřítek neměly tyto stroje valnou bojovou hodnotu ( kromě jiného slabá výzbroj ). Většina z nich byla poté přidělena okupačním druhosledovým jednotkám. Část přebytečné techniky byla dodána spojencům nacistického Německa. Většina vozidel však byla odzbrojena a jejich věže se uplatnily např. jako výzbroj na Atlantickém valu.

Návrh na využití podvozků kořistních lehkých tanků francouzské výroby byl podán v roce 1942. Provedení této adaptace dostalo za úkol Baukommando Becker ( opravárenské středisko v Paříži pracující pro potřeby německých vojsk na okupovaném území Francie, bylo nazváno po svém velitele majoru Alfredu Beckerovi ). Příslušníci Baukommanda Becker již v roce 1941 provedli přestavbu šesti ukořistěných britských lehkých tanků Mark VI na samohybná děla, když po sejmutí věží na jejich korbu umístili houfnice leFH 16, což byl snadný úkol, protože tato vozidla měla své pohonné jednotky umístěny v přední části a s instalací nové výzbroje tak nebyly žádné potíže. Všech šest vozidel bylo pod označením 10,5 cm leFH 16 ( Sf ) auf Geschützwagen Mk. VI ( e ) zařazeno do 15. baterie 227. dělostřeleckého pluku. Pluk byl záhy převelen na východní frontu, kde v bojích u Leningradu přišel o všechna samohybná děla na britských podvozcích.

Rozsah adaptací u francouzského tanku Hotchkiss byl ve srovnání s jinými ukořistěnými vozidly podstatně větší. Po demontáži věže byla z vozidla odříznuta celá horní deska korby. Bylo to nutné, protože tanky H39 měly korbu z několika odlévaných dílů a jedinou možností, jak odstranit její strop, bylo jeho odříznutí. Motor byl ponechán v zadní části korby nalevo, ale byla nad něj namontována ochranná skříň s víkem. Bojový prostor byl zvýšen shora otevřenou pancéřovou nástavbou, jež byla značně širší než původní korba tanku a jejíž stěny měly vpředu a na bocích tloušťku 20 mm a vzadu 10 mm. Existovaly dvě varianty čelní desky v závislosti na použité výzbroji. Podle plánů mělo být adaptováno 72 vozidel, z nichž mělo být 48 kusů přezbrojeno houfnicemi ráže 105 mm.

10,5 cm leFH 18/4 ( Sf ) auf Geschützwagen 39H ( f ) bylo samohybné dělo vyzbrojené houfnicí, které dostalo široký štít hlavně a pancéřový kryt brzdovratného ústrojí. Lafetace houfnice umožňovala odměr v rozmezí po 30° na každou stranu. Horší bylo použití zbraně pro palbu horní skupinou úhlů, poněvadž pohyb hlavně ve svislé rovině byl omezen od – 5° do + 22°. Zásobu munice tvořilo 36 granátů. Výzbroj doplňoval kulomet MG 34 a samopal MP 40. Posádka vozidla byla čtyřčlenná ve složení řidič, velitel, střelec a nabíječ. Protože byl odstraněn průlez pro řidiče v přední části korby, musel právě tento člen posádky nastupovat do vozidla jako první, a to skrze bojovou sekci.

Přestavba kořistních tanků na samohybné houfnice byla zahájena na začátku druhé poloviny roku 1943. První skupina, čítající 12 vozidel, byla zařazena v 200. praporu útočných děl v srpnu 1943. Dalších 12 kusů bylo dodáno témuž praporu v únoru 1944 a zbylých 24 exemplářů obdržel 155. dělostřelecký pluk. Obě tyto jednotky patřily pod 21. tankovou divizi, která byla od července 1943 nově stavěna na francouzském území. V létě 1944 tento útvar bojoval v Normandii proti spojeneckému vylodění. Později v kapse u Falaise ztratil veškerou bojovou techniku.

Historie využití ukořistěných tanků Hotchkiss ke stavbě samohybných děl ovšem neskončila s krvavými boji v Normandii. V říjnu 1944 totiž 200. prapor útočných děl požádal podnik Deutsche Eisenwerke v Duisburgu o zkompletování dalších samohybných houfnic ráže 105 mm na celkem sedm podvozků lehkých francouzských tanků. Tato iniciativa je pochopitelná, protože velitelem tohoto praporu byl tehdy major Alfred Becker. Plán však nebyl realizován, poněvadž 30. listopadu byl prapor přeměněn na brigádu kompletně vyzbrojenou samohybnými houfnicemi StuH 42. Kromě vozidel vyzbrojených 105 mm houfnicemi, vznikla i varianta s protitankovým kanonem ráže 75 mm, která nesla označení 7,5 cm PaK 40 L/48 auf Geschützwagen 39H ( f ). Ta měla čelní pancíř poněkud odlišného tvaru a úzký štít kanonu. V letech 1943 a 1944 bylo vyrobeno přinejmenším 24 těchto stíhačů tanků.