Základní technické údaje: SdKfz 11 leichter Zugkraftwagen 3 t

Posádka: 9, hmotnost: 7,1 t, rozměry: délka 5,48 m, šířka 1,82 m, výška 1,62 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach NL 38 o výkonu 100 k ( 74,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 53 km/h, dojezd na silnici 122 km

Vznik lehkého tahače SdKfz 11 doprovázely problémy. První verze vozidla sestrojily dvě firmy, Hansa – Loyd a Goliath, které se později spojily a vytvořily společnost Borgward AG. Z různých důvodů byl nakonec projekt tahače postoupen společnosti Hanomag v Hannoveru, která jeho vývoj ukončila. Od roku 1939 se naplno rozběhla výroba SdKfz 11 leichter Zugkraftwagen 3 t ( lehký tahač o nosnosti 3 t ). Základní SdKfz 11 měl původně sloužit k tažení dělostřeleckých zbraní. U armády se stal standardním tahačem u baterií 10,5 cm lehkých polních houfnic leFH 18. Později se SdKfz 11 používal k tažení 7,5 cm protitankového kanonu Pak 40. U baterií leFH 18 se SdKfz 11 velmi osvědčil. Nakonec byl těžší SdKfz 6, původně určený rovněž k přepravě těchto zbraní, vyřazen z výroby ve prospěch lehčího a levnějšího SdKfz 11. Vozidlo používala i Luftwaffe k tažení lehkých protiletadlových kanonů Flak, jako byl 3,7 cm Flak 36 a 37. Ve velkých počtech se SdKfz 11 uplatnil u baterií raketometů Nebelwerfer.

Nehledě na svůj název byly baterie Nebelwerfer raketometnými jednotkami, které vytvářely dělostřelecké palebné přehrady. SdKfz 11 zařazené u baterií táhly různé vícenásobné raketomety a kromě toho vozily další rakety, odpalovací rámy stabilních raketometů a samozřejmě jejich obsluhy. Jednotky Nebelwerferů byly původně určeny k vytváření dýmových clon pro maskování činnosti na bojišti, některé SdKfz 11 byly proto vybaveny generátory dýmu ( SdKfz 11/1 a SdKfz 11/4 ), které se však mohly demontovat a vozidla pak sloužila jako raketometné nosiče. Modely s generátory dýmu měly pouze dvoučlennou posádku, zatímco vozy sloužící jako tahače vezly 9 mužů.

Varianty SdKfz 11/2 a SdKfz 11/3 byly určeny speciálně pro provádění odmořování v případě použití bojových chemických látek. Vozidla mohla vézt více odmořovacích souprav a činidel než menší SdKfz 10 stejného určení. Měla se používat pro větší výzbroj, například tanky. Stejně jako v případě menších vozidel, se speciálních odmořovacích SdKfz 11 vyrobilo zřejmě jen málo. Nedochovaly se žádné záznamy o jejich uplatnění. Pravděpodobně se tato vozidla nakonec přestavěla na běžné tahače. V jednu dobu se SdKfz 11 vyráběly v několika závodech. Byly jedinými polopásovými vozidly, vyráběnými stále ve velkých počtech až do samého konce války, byť nakonec jen v jediném závodě firmy Auto – Union v Kamenici. Brémský závod firmy Borgward měl rovněž pokračovat ve výrobě, byl však poškozen bombardováním a mohl dodávat jen některé součásti. Na vozidle se proto uskutečnily některé změny, vedoucí ke zjednodušení výroby. Původní ocelové nástavby byly nahrazeny dřevěnými, pro zvýšení operačního dosahu se u nových vozidel zvětšila zásoba pohonných hmot ( normální objem nádrží byl 110 litrů ). Potřeba tahačů SdKfz 11 byla v roce 1945 značná. Mnohé sloužily k transportu velmi těžkých dělostřeleckých zbraní a jiných nákladů, pro což původně nebyly konstruovány, například se uplatnily při tažení 8,8 cm protitankových kanonů Pak 43 a Pak 43/41.