Základní technické údaje: SdKfz 10 leichter Zugkraftwagen 1 t

Posádka: 8, hmotnost: 4,9 t, rozměry: délka 4,74 m, šířka 1,83 m, výška 1,62 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach HL 38 nebo 42 o výkonu 100 k ( 74,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 65 km/h, dojezd na silnici 150 km, výzbroj: některé verze byly vyzbrojeny protiletadlovými  kanony ráže 20 mm Flak 30 a Flak 38, nebo protitankovými kanony ráže 3,7 cm Pak 35/36 či Pak 38 ráže 50 mm

SdKfz 9 bylo označení mohutného a těžkého 18 tunového tahače. Následující číselný kód SdKfz 10 měl naopak přidělen nejlehčí dělostřelecký tahač. SdKfz 10 leichter Zugkraftwagen ( lehký tahač ) vznikl na základě armádních požadavků vyslovených v roce 1932. Vývojové práce provedla firma Demag z města Wetter – Ruhr. První prototyp byl dokončen během roku 1934, v roce 1937 se objevil produkční model D 7. Ve výrobě se typ udržel až do roku 1944 prakticky bez větších změn základní konstrukce. Pozdější pokusy o vytvoření jeho nástupce skončily nezdarem, neboť původní konstrukce stále splňovala kladené nároky. Úkolem SdKfz 10 bylo tažení lehkých pěchotních a jiných zbraní a převoz jejich posádek. Ložná plocha poskytovala prostor pro přepravu až osmi mužů. Taženými zbraněmi byly obvykle 3,7 cm protitankový kanon Pak 35/36, lehký pěchotní kanon leig 18 ráže 7,5 cm a větší 15 cm pěchotní kanon sIG 33. Další tažené zbraně zahrnovaly lehké protiletadlové kanony a ke konci války protitankové kanony Pak 38 ráže 5 cm a Pak 40 ráže 7,5 cm.

Základní provedení se použilo jako vzor při stavbě obrněného SdKfz 250. SdKfz 10 byl celkově velmi oblíbený prostředek, požadovaný armádou po celou válku. Vyráběl se ve dvou hlavních závodech, jedním z nich byla továrna Sauerwerke ve Vídni. V roce 1943 se vídeňský závod přeorientoval na jiný program a výroba se převedla do podniku Mechanische Werke v Chotěbuzi. Podle německých údajů dosáhla výroba SdKfz 10 ohromného počtu 17 000 jednotek.  Zdaleka největší díl z celkového množství připadal na základní tahač, jako obvykle však vozidlo sloužilo i k jiným účelům. První provedení odráželo představu o průběhu nadcházející války. Další tři varianty SdKfz 10/1, SdKfz 10/2 a SdKfz 10/3, byly určeny pro podmínky chemického boje, první byla speciální vozidlo chemického průzkumu, zatímco druhá a třetí sloužily k odmořování a vezly v nádržích a sudech dekontaminační chemikálie.

Těchto vozidel se vyrobilo jen velmi málo, nedochovaly se žádné záznamy o jejich použití. Jiný osud měly verze SdKfz 10/4 a SdKfz 10/5, vyzbrojené lehkými 2 cm protiletadlovými kanony Flak 30 ( SdKfz 10/4 ) nebo od roku 1939 vysokokadenčními Flak 38 ( SdKfz 10/5 ). Sklopením postranic a zadního čela ložné plochy, se vytvořila pracovní plocha pro obsluhu kanonu. Mnohá vozidla sloužila jako prostředky přímé palebné podpory pozemních formací a měla dodatečnou pancéřovou ochranu pracoviště řidiče. Jak bylo v té době zvykem, na základě SdKfz 10 vznikla řada neoficiálních modifikací přizpůsobených k vezení různých zbraní. Celkem často se na vozidlo montoval 3,7 cm protitankový kanon Pak 35/36. Hlaveň kanonu mířila přes přední část vozidla, kanonu se ponechal jeho štít. Méně obvyklá byla obdobná instalace 5 cm kanonu Pak 38.