Základní technické údaje: SdKfz 250 leichter Schützenpanzerwagen

Posádka: 6, hmotnost: 5 380 kg, rozměry: délka 4,56 m, šířka 1,945 m, výška 1,98 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach HL 42 o výkonu 100 k ( 74,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 59,5 km/h, dojezd na silnici 299 km, brodivost 0,75 m, stoupání 24°, pancéřování: 6 – 14,5 mm, výzbroj: od kulometů, přes protiletadlové a protitankové kanony různých ráží až po minomety

Vozidlo SdKfz 250 vznikalo podle stejných armádních požadavků z poloviny 30. let, jako jeho větší příbuzný SdKfz 251. Požadavky předpokládaly potřebu polopásových vozidel o nosnosti 1 t a 3 t, které by zvyšovaly pohyblivost pěších a jiných jednotek operujících v sestavách tankových divizí. Typ s nosností 1 t dostal označení SdKfz 250.

S výrobou SdKfz 250 začala firma Demag AG ve městě Wetter v Porúří, později se na ní podílely ještě další společnosti. Vozidlo vycházelo z podvozku jednotunového tahače SdKfz 10. Mělo však nahoře otevřenou pancéřovanou korbu. Do vnitřního prostoru se vešlo šest mužů včetně řidiče. První sériové stroje byly dokončeny v průběhu roku 1939. Do boje se SdKfz 250 poprvé zapojily v květnu 1940 při obsazování Francie.  Při porovnání se svým větším sourozencem SdKfz 251 se polopásový SdKfz 250 vyráběl a používal v podstatně menším rozsahu.

I tak byl celkový počet vyrobených kusů pozoruhodný  ( jen v letech 1942 – 1944 vzniklo 5 930 strojů ). Do konce války se vyrobilo nejméně 14 oficiálních variant ( k tomu množství různých polních úprav ). Od roku 1943 se na korbě provedly některé změny, které usnadnily výrobu a zároveň snížily množství polotovarů potřebných k výrobě. Tloušťka pancíře vozidla se pohybovala v rozmezí 6 – 14,5 mm. K nejrozšířenějším provedením SdKfz 250 patřil SdKfz  ( 250/1 ) se šestičlennou posádkou, vyzbrojený dvěma kulomety. Po něm následovaly různé spojovací modely s radiovými ( SdKfz 250/3 ) nebo telefonními ( SdKfz 250/2 ) prostředky. Dále vznikla řada nosičů zbraní, vezoucích nejrůznější výzbroj – například 8,1 cm minomet ( SdKfz 250/7 ) nebo protiletadlový kanon ráže 2 cm ( SdKfz 250/9 ). Zřejmě nejzajímavější ze zbraňových nosičů byl SdKfz ( 250/8 ), poněkud přetížený krátkým 7,5 cm tankovým kanonem ( převzatým z raných verzí tanku PzKpfw IV ), spřažený se 7,92 mm kulometem MG 34 nebo MG 42. Dále vznikly dvě varianty se samostatným typovým označením. SdKfz 252 byl speciálním muničním vozidlem s přívěsem. Korba měla jiný tvar a byla plně uzavřená. Vnitřní prostor sloužil k převozu munice pro baterie útočných děl. Těchto vozidel vzniklo jen málo, protože se záhy zjistilo, že ke stejnému účelu lze stejně dobře použít standardní SdKfz 250. SdKfz 252 byl proto nahrazen SdKfz ( 250/6 ), který mohl vézt např. až 70 nábojů pro kanon ráže 75 mm.

Jinou zvláštní verzí byl SdKfz 253, který sloužil jako pozorovací stanoviště baterií útočných děl a měl speciální rádiové vybavení. Další varianty SdKfz 250 zahrnovaly speciální verzi s věží pro plnění průzkumných úkolů, dále SdKfz ( 250/12 ) – dělostřelecký dálkoměrný a sledovací model, lehké protitankové modely vyzbrojené buď 37 mm protitankovým kanonem SdKfz ( 250/10 ) nebo speciální 2,8 cm protitankovou puškou s kuželovým vývrtem SdKfz ( 250/11 ) a konečně různé typy velitelských a spojovacích vozidel. Neoficiální verze vezly 2 cm protiletadlové kanony a vyskytl se nejméně jeden pokus o instalaci 50 mm protitankového kanonu. Vozidla řady SdKfz 250 byly oblíbenými malými polopásovými prostředky. Ve výrobě se udržely téměř až do konce války. Používaly se na všech bojištích a osvědčily se jako spolehlivé a odolné stroje.