Základní technické údaje: Kfz 13

Osádka: 2, hmotnost: 2,2 t, rozměry: délka 4,2 m, šířka 1,7 m, výška 1,5 m, pohonná jednotka: vodou chlazený 6válec Adler o výkonu 60 k, výkony: max. rychlost na silnici 60 km/h, v terénu 30 km/h, dojezd na silnici 240 km, v terénu 150 km, brodění 0,5 m, pancéřování: 8 mm, výzbroj: kulomet MG 13 ráže 7,92 mm

Začátkem 30. let prosadilo velení Reichswehru zahájení vývoje kulometem vyzbrojeného lehkého obrněného automobilu určeného k průzkumu a k podpoře pěších jednotek. Protože byla finanční situace nejen Reichswehru, ale i celé Výmarské republiky složitá, mělo být takové vozidlo co nejlevnější a výrobně nejjednodušší. Konstruktéři měli navíc využít maximální množství dílů z produkce stávajícího automobilového průmyslu.

Na programu spolupracovala firma Daimler – Benz, které byl svěřen vývoj pancéřové korby, a firma Adler z Frankfurtu, která dodávala šasi. Vozidlo tak spočívalo na podvozku osobního automobilu Standart 6. Vzhledem k jejímu původu, se jednalo o běžné dvounápravové řešení s jednoduchými koly osazenými pneumatikami a s náhonem pouze na zadní nápravu. Vozidlo bylo poháněno 6válcovým vodou chlazeným motorem Adler o výkonu 60 k při 3 200 ot./min. Maximální rychlost na silnici dosahovala 60 km/h. Převodovka byla vybavena čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Elektrické systémy pracovaly s napětím 6 voltů.

Pancéřová korba byla tvořena rovnými ocelovými plechy o max. tloušťce 8 mm. Vpředu tvořila masku motoru vstupní mříž pro přívod vzduchu, která nebyla chráněna pancířem. Po stranách této mříže se nacházely dva reflektory. Jejich konstrukce vycházela z typů určených pro běžný silniční provoz. I tvar blatníků silně připomínal běžné civilní vozy. Korba byla shora otevřená. V její čelní části se nacházela jediná výzbroj obrněnce, kulomet MG 13 ráže 7,92 mm. Její obsluhu, tedy velitele/střelce chránil jednoduchý šikmý štít, kromě něj tvořil osádku již jen řidič. Sériová výroba obrněného automobilu, jež dostalo označení Kfz 13 se rozeběhla v roce 1932. V následujícím roce se první vozidla dostala k jezdeckým plukům. Celkem jich bylo vyrobeno 147.

Zároveň s produkcí standardního obrněnce, probíhala i výroba 40 kusů radiovozu. Nesla označení Kfz 14 a na první pohled se odlišovala instalací rozměrné rámové antény umístěné vysoko nad korbou na čtyřech tyčových nosnících. Kfz 14 nenesl žádnou výzbroj, kromě osobních zbraní osádky, která se zkládala ze tří mužů – velitele, řidiče a radisty.

Vozidla Kfz 13 a 14 byla určena především k výcviku osádek obrněných vozidel. S jejich bojovým nasazením se příliš nepočítalo. Když však Adolf Hitler 1. září 1939 napadl Polsko, byly vzhledem k nedostatku novějších strojů, obě varianty poslány do bojů. Stejná situace se opakovala i na jaře 1940 při útoku na země Beneluxu a Francii. Dokud Wehrmacht nedisponoval větším počtem obrněných automobilů SdKfz 221, musely tyto cvičné stroje jednoduše doplňovat stavy průzkumných jednotek a jiných útvarů. Poté byly ale urychleně staženy ze služby v první linii a převedeny k výcviku, kde postupně dosloužily v roli, pro kterou byly zkonstruovány.