Základní technické údaje: Land – Wasser – Schlepper

Posádka: 3 + 20, hmotnost: 13 t, pohonná jednotka: vidlicový 12válec Maybach HL 120 TRM o výkonu 265 k ( 197,6 kW ), rozměry: délka 8,60 m, šířka 3,16 m, výška 3,13 m, výkony: největší rychlost na souši 40 km/h, největší rychlost ve vodě bez nákladu 12,5 km/h, dojezd na silnici 240 km

V roce 1936 generální štáb německé armády pověřil firmu Rheinmetall – Borsig AG vývojem speciálního tahače, který měl být nasazen při vyloďovacích operacích. Předpokládalo se, že nový tahač za sebou povleče speciální, rovněž obojživelný vlek, schopný přepravovat náklady o hmotnosti až 18 tun. Ve vodě měl tahač sloužit jako remorkér, na souši měl potom dopravit vlek až na místo určení.

Rheinmetall na základě armádní objednávky vyvinul tahač Land – Wasser – Schlepper ( obojživelný tahač ) neboli LWS. Jednalo se v podstatě o vlečný parník opatřený pásy. Tento rozměrný a nehezký stroj se však nikdy příliš dobře neuplatnil. LWS měl plochý trup, na jehož bočních stranách byly dlouhé pásové jednotky, každá se čtyřmi sadami pojezdových kol. Sadu tvořila dvě kola se svými závěsy, odpružená listovým perem. Přední částí LWS připomínal člun, na jeho palubě byla kabina pro tříčlennou posádku a prostor pro dalších dvacet mužů. Krátký komín na střeše kabiny byl ve skutečnosti vstupním průduchem do motoru. V zádi byly dva velké lodní šrouby, které zajišťovaly pohon prostředku ve vodě. Podobnost s loděmi zdůrazňovala kruhová boční okénka kabiny.

Příslušný obojživelný vlek měl naproti tomu hranatý trup. Na pevné zemi se pohyboval na jedné přední a dvou zadních nápravách. Při nakládce se zadní čelo vleku sklápělo. Typickým nákladem byl 18 tunový polopásový vůz SdKfz 9, jehož posádka se při přepravě přemístila do kabiny tahače LWS. Tahač LWS i se svým vlekem absolvoval řadu testů, kterým se nepřikládala příliš velká důležitost, dokud se po německých úspěších v květnu a červnu 1940 do popředí zájmu nedostala perspektiva invaze do Velké Británie. LWS se svým vlekem by se nepochybně při obdobné operaci uplatnil, i když byl konstruován pro pohyb po podstatně klidnějších vnitrozemských vodních překážkách. Přestože se projektu LWS v dané chvíli věnovala značná pozornost, jeho vývoj nakonec nepřinesl žádný významný výsledek a v roce 1941 se zcela zastavil.

Jedním z podstatných nedostatků LWS byla absence jakéhokoliv pancéřování, přičemž se již tehdy vědělo, že pancéřová ochrana je nutná při všech typech operací včetně vyloďovacích. Příslušný vlek byl poněkud nemotorný. Proto se základní koncepce celé soupravy mírně přepracovala. Bylo zachováno základní pojetí LWS, pásové jednotky a poháněcí soustava z tanku PzKpfw IV se nyní umístily v lehce pancéřovaném plovoucím podvozku. Dvě tato vozidla označená jako Panzerfahre neboli PzF, měla převážet rozměrné pontony, mezi kterými by se umístil tank nebo jiný náklad. PzF byl tak spíše trajekt než tahač. Vývoj obojživelných vozidel tohoto druhu se zastavil v roce 1942 po postavení a testování dvou prototypů. Po roce 1945 se jeden LWS ukořistěný v Německu dostal do Velké Británie, kde jej podrobili důkladnému technickému zkoumání.