Základní technické údaje: Kleiner Panzerbefehlswagen

Posádka: 3, hmotnost: 5,8 t, rozměry: délka 4,445 m, šířka 2,08 m, výška 1,72 m, pohonná jednotka: zážehový motor Maybych NL 38 TR o výkonu 74,6 kW ( 100 koní ), výkony: max. rychlost na silnici 40 km/h, dojezd na silnici 290 km, výzbroj: jeden kulomet ráže 7,92 mm

Německá armáda ve 30. letech přijala koncepci tankových divizí, jejichž součástí byly velké tankové jednotky. Zakrátko Němci zjistili, že velké počty tanků sebou přinášejí problémy v oblasti velení. Velitelé tankových jednotek měli se svými tanky jezdit vpředu a po celou dobu boje udržovat s podřízenými tanky spojení. Zároveň však velitelé potřebovali mít po ruce různé speciální vybavení. Ve vozidle museli jet další vojáci, kteří by povely velitele předávali dále a jinak pomáhali veliteli. Z této situace vyplynula nutnost stavby speciálního velitelského tanku.

Pro německé konstruktéry proslulé svou důkladností je příznačné, že s návrhem velitelského tanku přišli již v roce 1938. Rozhodli se využít malý výcvikový tank PzKpfw I a upravit jej pro plnění funkce vozidla velitele jednotky. Tak vznikl SdKfz 265 kleiner Panzerbefehlswagen ( malý obrněný velitelský vůz ). Velitelský vůz vznikl poměrně jednoduchou úpravou základního tanku. Otočnou tankovou věž nahradila prostornější pevná hranatá nástavba. Posádku původního PzKpfw I tvořili dva muži, v upraveném vozidle pracovali tři vojáci – řidič, velitel a signalista/pomocník velitele. Část vnitřního prostoru tanku se využilo k umístění malého pracovního stolu pro velitele, tabule pro mapu a dále pro vytvoření úložných prostorů pro mapy a další dokumentaci.

Uvnitř vozu byly dvě radiostanice, jedna pro komunikaci s podřízenými tanky, druhá pro spojení s vyšším stupněm velení. Provoz radiostanice si vyžádal instalaci elektrického generátoru, který jim dodával potřebnou elektrickou energii a dobíjel jejich akumulátory. Výzbroj velitelského vozu tvořil kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uložený v čelním pancíři. Velitelský vůz vznikl celkem ve třech variantách. Jedna z nich měla na pevné nástavbě malou otočnou věžičku. U pozdějších strojů věžička zmizela, neboť znamenala zmenšení i tak poměrně stísněného vnitřního prostoru vozidla. Jak se navíc zjistilo, nebyla pro práci velitele nezbytně nutná.

Další dvě varianty se lišily jen v detailech. Malé celkové rozměry vozu znamenaly omezený vnitřní prostor, ve kterém příliš mnoho místa pro práci dvou mužů nebylo. Celkově se však koncepce velitelského vozu osvědčila a na základě tanku PzKpfw I bylo postaveno celkem 200 vozidel SdKfz 265. První z nich zasáhly do bojů v Polsku v roce 1939, více se jich uplatnilo ve Francii v květnu a červnu 1940. Později byly ve výzbroji jednotek Afrika Korpsu. V severní Africe byl ukořistěn jeden exemplář Brity a odvezen do Velké Británie. Zde jej zevrubně prozkoumali odborníci na tankovou techniku, kteří o vozidle sepsali obsáhlou zprávu. Svoji úlohu plnily malé velitelské vozy na bázi PzKpfw I celkem úspěšně, byly však skutečně příliš malé a stísněné, což mělo negativní vliv na práci posádky. Časem je nahradila velitelská vozidla postavená na bázi větších typů tanků.