Základní technické údaje: Flakpanzer 38 (t) SdKfz 140

Posádka: 4, hmotnost: 9,8 t, rozměry: délka 4,610 mm, šířka 2,135 mm, výška 2,252 mm, pohonná jednotka: řadový zážehový kapalinou chlazený 6válec Praga AC o výkonu 150 k ( 110 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 47 km/h, v terénu 20 km/h, dojezd na silnici až 200 km, v terénu 140 km, příkop 1,86 m, brodění 0,9 m, stoupání 30°, pancéřování: 10 – 15 mm, výzbroj: 2 cm Flak 38 L112,5 ráže 20 mm s 1 040 náboji + dva samopaly MP 38 nebo MP 40

Všechna německá samohybná protiletadlová děla vyráběná do roku 1943 měla jednu zásadní vadu. Jejich konstrukce neposkytovala dostatečnou ochranu obsluze. Dalším nedostatkem byly též relativně omezené možnosti pohybu v terénu. Týkalo se to především strojů na zastaralých podvozcích lehkých tanků. V tomto případě byl hlavním limitujícím faktorem stupeň opotřebovanosti mechanismů toho kterého tanku. Protiletadlové pododdíly tankových divizí požadovaly výměnu ojetých vozidel za techniku schopnou zajišťovat protivzdušnou obranu tankových i podpůrných jednotek. Na zavedení nové výzbroje naléhal i Adolf Hitler.

Technické specifikace na novou techniku vznikaly v době, kdy se hlavním dějištěm válečných akcí stala východní fronta. Nové samohybné dělo mělo být postaveno na pásovém podvozku, ale relativně malém a lehkém, aby umožňoval dobrou průjezdnost terénem. Přechod z přesunové do bojové pozice po vyhlášení leteckého poplachu měl trvat co nejkratší dobu. Navrženo bylo použití protiletadlového kanonu ráže 20 mm, popřípadě vícehlavňové sestavy ke zvětšení palebné síly. Neměl být stavěn zcela nový stroj, ale měla být využita stávající již vyráběná konstrukce. Nevelké rozměry a nízký tlak na podloží byly vlastnosti podvozku lehkého tanku a prakticky jediný dostupný podvozek takových parametrů v roce 1943 vyráběl podnik BMM ( Böhmische – Mährische Maschinenfabrik AG, před válkou ČKD ) v okupovaném Československu.

Zpočátku tato továrna vyráběla lehký tank LT vz. 38, který po březnové okupaci v roce 1939, zavedl do služby a ve velkém používal německý Wehrmacht pod označením PzKpfw 38 ( t ). Později byly na jeho podvozku vyráběny i lehké stíhače tanků. Nevelké rozměry velmi kvalitního podvozku omezovaly typ a způsob montáže výzbroje, takže v úvahu přicházela prakticky pouze varianta s jednohlavňovým kanonem ráže 20 mm. Za této situace bylo rozhodnuto, že na podvozku PzKpfw 38 ( t ) vznikne jen provizorní konstrukce, která bude později nahrazena větším vozidlem na podvozku středního tanku Panzer IV.

Dalším úkolem k vyřešení, bylo umístění výzbroje schopné plného obratu o 360°. Montáž děla namísto standardní tankové věže by značně zvýšila siluetu vozidla a posunula těžiště vysoko, což by mělo nepříznivý vliv jednak na bezpečnost obsluhy a celého stroje, a jednak také na jeho stabilitu. Instalace pancéřových krytů pro obsluhu by nejen zvýšila siluetu, ale navíc by komplikovala přístup ke stanovišti řidiče vpředu a k pohonné jednotce vzadu. Problém se však vyřešil na jaře 1943, kdy došlo k zahájení výroby nového stíhače tanků Marder III. Motor tohoto stíhače byl instalován na místě původního bojového prostoru v přední části vozidla stejně jako chladič. Čelní pancéřová deska nad převodovkou byla prodloužena a skloněna. Nad sedadlo řidiče byla instalována pancéřovaná budka s průzorem. Shora otevřená korba byla přemístěna dozadu a její podlaha byla rozšířena až nad pásy. Toto uspořádání tak převzaly i nové protiletadlové tanky Flakpanzer 38 ( t ).

O vzniku vozidla, které dostalo neoficiální jméno Gepard, rozhodl Adolf Hitler 15. října 1943. Podnik BMM měl v rámci stávající výroby dokončit 150 podvozků, připravených pro stíhače tanků Marder III, již jako protiletadlové tanky. Velmi rychle byla připravena dřevěná maketa a krátce po ní i prototypový exemplář. Nový stroj dostal označení 2 cm Flak 38 Selbstfahrlafette auf PzKpfw 38 ( t ) Ausf. L ( SdKfz 140 ), běžně ale byla používána zkrácená varianta Flakpanzer 38 ( t ).

V porovnání se stíhačem tanků Marder III Ausf. M byly změněny především boční kryty bojového prostoru. Jelikož byla celá nástavba posunuta dozadu, musela být zvětšena stropní deska nad motorem. Tím se sice usnadnil přístup k pohonné jednotce, zato však zkomplikoval přístup k chladiči. Výzbroj vozidla, kanon Flak 38 ráže 20 mm byl postavený na podlaze bojového prostoru na lafetě umožňující odměr o plných 360°. Protože se otáčel pouze kanon, prostor pro jeho obsluhu v nástavbě byl zvětšen vyklopením spodní části bočnic nad korbou směrem ven, horní části byly naopak skloněny dovnitř, pouze čelní deska nástavby byla plochá a mírně skloněná dozadu. Horní a spodní desky bočnic byly spojeny vždy dvěma panty, protože během palby byly bočnice sklápěny a obsluha byla chráněna pouze štítem děla. Nástavba neměla žádný zvláštní vstup, takže obsluha musela na svá místa lézt shora přes bočnice.

V nástavbě pracovali tři členové posádky – velitel, který zároveň plnil funkci střelce a dva nabíječi. Ve věži bylo místo pro 1 040 nábojů pro kanon. V nástavbě byla zabudována radiostanice s anténou připevněnou na krycí desce motoru. Hlaveň kanonu měla velký náměr od - 5° do + 110°. Na stropě korby byly upevněny dva ocelové rámy bránící nižšímu sklonění hlavně směrem k předku vozidla. Měly zabránit nechtěnému zásahu vlastního stroje. Na pravém boku ústily průduchy od chladiče a výfuk, jehož tlumič byl umístěn vodorovně na zadní stěně tanku. Firma BMM zahájila výrobu tak rychle, že ještě v listopadu 1943 vyexpedovala 50 exemplářů. V prosinci dodala 37 strojů, v lednu 1944 dalších 41 a výrobu ukončila v únoru po dodání posledních 13 kusů. Celkem bylo dodáno 141 samohybných protiletadlových tanků Gepard.