Základní technické údaje: Brummbär

Posádka: 5, hmotnost: 28 t, rozměry: délka 5,93 m, šířka 2,88 m, výška 2,52 m, pohonná jednotka: zážehový vidlicový 12válec Maybach o výkonu 265 k ( 197,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 40 km/h, dojezd na silnici 210 km, brodění 0,99 m, pancéřování: čelní až 100 mm, boční 30 mm, výzbroj: houfnice ráže 15 cm sIG 33, pozdější vozidla navíc jeden kulomet ráže 7,92 mm v čelním pancíři

Přes veškeré své úspěchy se útočná děla StuG III v roce 1943 považovala za slabě pancéřované pro použití v roli útočné zbraně. Armáda požadovala nové, lépe pancéřované vozidlo. Vyráběná 15 cm samohybná houfnice sIG 33 zase postrádala pancéřovou ochranu, potřebnou pro plnění úkolů blízké palebné podpory. S postupným nahrazováním tanků PzKpfw IV novými typy Panther a Tiger se začalo uvažovat o stavbě účelového vozidla s použitím podvozku PzKpfw IV. První exempláře nového vozidla se objevily v průběhu roku 1943 pod označením Sturmpanzer IV Brummbär. Měly hranatou nástavbu z pancéřových plátů, umístěnou v přední části korby tanku PzKpfw IV s demontovanou věží.

Výzbroj tvořila speciálně vyvinutá houfnice, vsazená v kulovém loži, které bylo součástí předního pancíře nástavby. Houfnice se označovala jako Sturmhaubitze 43 ( útočná houfnice ) a představovala zkrácenou verzi 15 cm houfnice sIG 33, s hlavní délky pouhých 12 násobků ráže. Nástavba byla pancéřovaná ze všech stran, čelní pancíř měl tloušťku až 100 mm, takže pětičlenná posádka byla dobře chráněna. Později přibyly ještě přídavné pancíře a většina vozidel byla opatřena antimagnetickou pastou Zimmerit, která bránila upevnění magnetických min. Nálože na bojovou techniku, umisťovali sovětští tankoborníci, kteří pronikali do bezprostřední blízkosti německých vozidel. Pozdější provedení mělo v přídi korby instalovaný kulomet, rané verze však postrádaly veškerou pomocnou obrannou výzbroj. V rozměrném bojovém prostoru se mohlo vozit až 38 nábojů ráže 15 cm. Velitel měl své místo v zadní části vozidla, odkud periskopem vyhledával cíle. Dva muži obsluhovali dělo a podávali střelivo, další plnil funkci mířiče. Řidič zůstával na svém místě v levém předním rohu korby. Většinou se na cíl útočilo přímou střelbou, hlavni ale bylo možno udělit velký náměr a použít ji i pro nepřímou střelbu.

Těchto vozidel se nakonec do konce války vyrobilo 313. Mnohé zřejmě sloužily jako prostředek přímé palebné podpory pancéřových granátníků a pěchotních jednotek. Vozidlo vyráželo s první vlnou útočících jednotek a ničilo palbou opěrné body a obranné stavby. Pěchota se pohybovala v blízkosti vozidla, čímž se vyloučilo ohrožení tankoborníky. Brummbäry byly snadno zranitelné zásahy protitankových kanonů kumulativního principu. Boční pancíře místy nedosahovaly tloušťky ani 30 mm. Brummbäry operovaly samostatně nebo ve dvoučlenných družstvech po celé čáře útoku. Jako obranné zbraně se příliš neuplatnily, protože krátká houfnice měla proti pancéřovaným prostředkům jen omezený účinek. Pohyblivost vozidla na bojišti poměrně negativně omezila jeho poměrně vysoká hmotnost a vysoká hodnota měrného tlaku na půdu. Vozidlo jelo celkem svižně po silnici, v měkkém terénu však snadno zapadalo. Brummbär byl nicméně celkem zdařilý prostředek, který poskytoval přesně takovou palebnou podporu, jakou požadovaly pěchotní jednotky. Na druhou stranu byl však příliš těžký, málo pohyblivý a v původním provedení prakticky bez obranné výzbroje. Jinak byl velmi dobře pancéřován proti střelám většiny zbraní protivníků a měl výkonnou hlavní výzbroj.