Základní technické údaje: 10,5 cm leFH 18/3 ( Sf ) auf Geschützwagen B2( f )

Posádka: 5, hmotnost: 32,5 t, rozměry: délka 7,62 mm, šířka 2,4 m, výška 3 m, pohonná jednotka: zážehový vodou chlazený 6válec Renault 307 o výkonu 272 k, výkony: nejvyšší rychlost na silnici 28 km/h, dojezd na silnici 135 km, pancéřování: štít hlavně a boky nástavby 20 mm, boky korby 55 mm, čelo korby 40 - 60 mm, výzbroj: houfnice ráže 105 mm leFH 18, jeden kulomet MG 34 + dva samopaly MP 40

Podle německých měřítek měly kořistní francouzské tanky několik závažných nedostatků. Především nesly pouze jednomístné věže. V takovéto věži bylo místo pouze pro velitele, který musel současně nabíjet a střílet z děla a kulometu, sledovat situaci kolem vozidla a samozřejmě velet. Toto řešení bylo mimořádně neefektivní a noví uživatelé těchto vozidel ho oprávněné považovali za nesmyslný. Jiným nedostatkem francouzských tanků byla jejich nízká maximální rychlost. V případě těžkého tanku Char B1 bis bylo největším problémem nepraktické umístění jeho primární výzbroje v přední části korby. 161 těchto ukořistěných obrněnců tak bylo používáno k různým účelům. Některé z nich sloužily po přeznačení jako bojová vozidla Panzerkampfwagen B2 740( f ), jiné byly zbaveny věží ( v ní byl umístěn kanon ráže 47 mm ) a výzbroje a přestavěny na výcviková vozidla. Z části těchto tanků byla demontována houfnice ráže 75 mm v korbě, která byla nahrazena plamenometem. Takto bylo modifikováno celkem 84 exemplářů. 

Na začátku roku 1941 vznikl projekt na využití podvozku tanku Char B1 bis ke stavbě samohybné houfnice ráže 105 mm. Touto přestavbou pověřil armádní zbrojní úřad ( Heereswaffenamt ) koncem března 1941 zbrojovku Rheinmetall – Borsig z Düsseldorfu. Nebyl to však vůbec jednoduchý úkol, protože úzká korba a pásy vedené po její horní straně značně omezovaly rozsah změn. Přitom z ekonomických důvodů měly být náklady na tuto adaptaci pochopitelně co nejnižší.

Prototyp s nástavbou a štítem výzbroje vyrobenými z obyčejného železa byl připraven již na začátku června 1941. Z originálního tanku byla demontována výzbroj z korby a věž. Nad bojovou sekcí byla následně umístěna lafeta s polní houfnicí leFH 18/3 ráže 105 mm. Shora otevřená nástavba měla ploché, mírně skloněné bočnice a na její čelní desku byl instalován štít hlavně. Všechny pancéřové desky měly tloušťku 20 mm, zatímco originální čelní pancéřování francouzského tanku dosahovalo tloušťky 60 mm. Způsob montáže houfnice a nevelké rozměry nástavby značně omezovaly rozsah pohybu hlavně, který v horizontální rovině činil po 15° na každou stranu, zatímco náměr se pohyboval od – 4° do + 20°, což byly pro houfnici rozhodně malé hodnoty. Zásobu munice tvořilo 42 granátů. Vozidlo bylo vybaveno dvěma zaměřovači – panoramatickým Rblf 36 pro nepřímou palbu a teleskopickým ZE 34 pro přímou palbu. Protože v malé bojové sekci nebylo dost místa pro integrovaný kulomet, byly ve vozidle převáženy lehký kulomet MG 34 a dva samopaly MP 40. Samohybná houfnice, jež dostala označení 10,5 cm leFH 18/3 ( Sf ) auf Geschützwagen B2 ( f ), byla vysoká bezmála 3 metry, takže měla velmi nevýhodně položené těžiště. Bojová hmotnost stroje dosahovala 32,5 tuny.

Přestavba dalších vozidel byla odkládána hned z několika důvodů. Za prvé tanky Char B1 stanovily určitou rezervu před právě chystaným útokem na Sovětský svaz. Za druhé bylo spíše plánováno přezbrojení většiny vozidel plamenometem, protože takto vyzbrojené tanky chráněné silným pancířem mohly být užitečné při průlomech obranných linií Sovětů. Projekt tak byl oživen teprve na začátku roku 1942 v rámci zahájení rozvoje samohybného dělostřelectva. Od ledna do března bylo přestavěno 16 tanků na samohybné houfnice, avšak na východní frontu vyslány nebyly. Rozkazem z 22. září 1942 byly přiděleny 1. praporu 93. dělostřeleckého pluku z 26. tankové divize, která byla právě formována na francouzském území. Byl tedy uplatněn poměrně běžný postup přidělování kořistní výzbroje a techniky jednotkám umístěným v zemi výrobce. Usnadňovalo to zásobování náhradními díly a zrychlovalo opravy.

1. prapor byl tvořen třemi bateriemi, z nichž každá měla čtyři vozidla, zbývají čtyři kusy byly vedeny jako záložní. Do léta 1943 byl tento prapor dislokován v prostoru přístavu Le Havre. Podle údajů měl prapor 31. května k dispozici 15 samohybných houfnic 10,5 cm leFH 18/3 ( Sf ) auf Geschützwagen B2( f ), z toho 14 bojeschopných. Po přezbrojení samohybnými houfnicemi SdKfz 124 Wespe, které proběhlo v létě téhož roku, byla dosavadní výzbroj praporu předána k uskladnění. Další osudy těchto strojů jsou nejasné. Měly být předány 90. divizi pancéřových granátníků formované na Sardinii, ale není známo, zda byl tento záměr realizován. Možná byla na středomořský ostrov dopravena jen část těchto samohybek, protože během bojů ve francouzské Normandii v létě následujícího roku byla zaznamenána přítomnost vozidel tohoto typu ve výzbroji 200. praporu útočných děl.