Základní technické údaje: Skink

Posádka: 3, hmotnost: 28,50 t, rozměry: délka 5,82 m, šířka 2,62 m, výška 3,00 m, pohonná jednotka: benzínový hvězdicový motor Continental R975 o výkonu 350 k, výkony: max. rychlost 38 km/h, dojezd 192 km, svislá překážka 0,61 m, příkop 2,29 m, brodění 1,00 m, pancéřování: čelní 51 mm, boční a zadní 38 mm, výzbroj: čtyřhlavňový kanon ráže 20 mm

Většina bojujících armád řešila v období 2. světové války problematiku obrany mechanizovaných jednotek před útoky bitevních letounů a stíhacích bombardérů. Jedním z řešení se ukázala výstavba tzv. protiletadlových tanků, v podstatě využití zavedeného typu tanku, osazeného ovšem novým typem věže. K podobné vývojové cestě přistoupili i v Kanadě, kde za základ připravovaného bojového kompletu vzali střední tank Grizzly, což byl vlastně mírně upravený americký Sherman M4A1 vyráběný v montrealské lokomotivce. Na projektu začali v březnu 1943 pracovat inženýři Canadian Army Technical Development Board. Vozidlo dostalo v duchu tradice kanadské armády zvířecí jméno Skink.

V dílnách firmy Waterloo v Ontariu vznikla dřevěná maketa ve skutečném měřítku, která byla zástupcům armády představena 18. září 1943. Následovala stavba dvou prototypů věží. První z nich dokončili v polovině prosince, v lednu 1944 byla nainstalována na podvozek tanku Grizzly. Věž měla zajímavý tvar, byla svařovaná a umožňovala instalaci čtyř automatických kanonů ráže 20 mm. Konstruktéři původně počítali s využitím osvědčených kanonů Oerlikon, namontovaných do prvního prototypu. Vzhledem k tomu, že velení 121. kanadského armádního sboru v Evropě trvalo na tom, že výzbroj musí tvořit britské automatické kanony Polsten ráže 20 mm, do sériových strojů se montovaly tyto zbraně.

Polsten představoval derivaci originálního Oerlikonu, měl však lehčí konstrukci a tudíž i jeho cena byla levnější. Kadence čtyř kanonů činila 650 výstřelů za minutu a Skink byl schopen pálit nejenom na vzdušné, ale i pozemní cíle. Účinek masivního ostřelování 20 mm průbojnými granáty byl zničující i pro těžkou obrněnou techniku. Věž se otáčela pomocí hydraulického systému rychlostí 65°/s, z klidové polohy do rychlosti 60°/s akcelerovala za pouhé dvě vteřiny. Náměr se pohyboval od - 5° do + 80°. Střelec věž ovládal pomocí joysticku.

O vozidlo měla zájem i britská armáda. Předpokládala se produkce 300 věží pro obě armády, nakonec se však celý program po postavení pouhých 3 vozidel zastavil. Situace na západní frontě, kde spojenecké letectvo získalo absolutní vzdušnou převahu, totiž potřebu protiletadlových tanků výrazně snížila. Při řadě operací by tak pro tento typ techniky nebylo většího využití. Jeden z prototypů byl vyslán do Evropy na zkoušky v ostrém nasazení u 1. kanadské armády. V rámci své evropské kampaně se v období zhruba jednoho měsíce zúčastnil několika operací u nizozemského Nijmegenu. Po válce byly všechny tři prototypy i rozpracované věže rozebrány do šrotu.