Základní technické údaje: Typ 4 Ho – Ro

Posádka: 4 nebo 5, hmotnost: kolem 14 t, rozměry: délka 5,537 m, šířka 2,286 m, výška po horní stranu štítu 1,549 m, pohonná jednotka: vznětový 12válec o výkonu 170 k ( 126,8 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 38 km/h, výzbroj: houfnice typu 38 ráže 150 mm

Ve vývoji obrněných vozidel Japonci po celou 2. světovou válku zaostávali. Jejich vojenské zkušenosti z tažení v Mandžusku a v Číně je dovedly k mylné představě, že těžká obrněná vozidla nejsou nezbytně nutná. Nadále se soustředili na vývoj vozidel obecně hodnocených jako lehké tanky a tančíky. Tento stav navíc odrážely možnosti japonského průmyslu, který byl poměrně málo rozvinutý a postrádal výrobní kapacity pro hromadnou výrobu. Japonci samozřejmě byli pozadu i ve vývoji samohybných děl. Sami vyvinuli skutečně jen velmi malý počet dělostřeleckých zbraní na motorových podvozcích.

Jednou z nich byl typ 4 Ho – Ro, 150 mm houfnice typu 38 umístěná na podvozku středního tanku typu 97. Přestavba houfnice na samohybnou zbraň se provedla co nejjednodušším způsobem, houfnice byla skryta za pancéřovým štítem, který poskytoval její obsluze ochranu zepředu a ze stran. Horní a zadní strana nástavby byla otevřená, navíc boční pancíře nechránily celou délku bojového prostoru. Houfnice typu 38 vznikla v roce 1905 odvozením z původní Kruppovy konstrukce. Vystřelovala střely o hmotnosti 35,9 kg až do vzdálenosti 5 900 metrů. Většina tažených houfnic byla v době 2. světové války již stará a opotřebená, takže byla z používání u armády roku 1942 stažena. Kvůli zastaralému závěrovému systému byla rychlost střelby velmi nízká. Houfnice však stále byly poměrně dobré jako základ samohybné zbraně.

Samohybná houfnice používala podvozek středního tanku typu 97 Chi – Ha, který vznikl v roce 1937. Japonci nebyli schopni typ 4 Ho – Ro vyrábět ve významnějších počtech. Stroje se vyráběly prakticky ručně, jejich konstrukce ostatně ani neměla předpoklady pro hromadnou výrobu. Japonci se i tak nesoustředili pouze na výrobu typu 4 Ho – Ro. Zároveň s ním vyráběli verzi označovanou jako typ 2, vyzbrojenou 75 mm kanonem. Tento prostředek měl sloužit zároveň jako samohybná dělostřelecká zbraň a stíhač tanků. I těchto vozidel vzniklo malé množství. Samohybné houfnice typu 4 Ho – Ro zřejmě nebyly začleněny do větších celků, než byly baterie po čtyřech zbraních. O existenci větších formací se žádné záznamy nedochovaly. Většina zpráv, hovoří o jejich ztrátách nebo zničení palbou. Často sloužily jako výzbroj jednotek ostrovní obrany, které měly největší japonské ostrovy bránit proti vyloďovacím operacím Spojenců. Jen velmi málo strojů se podařilo ukořistit nepoškozených.